Archiv autora: Petr Mertlík
Základní věroučné výroky Církve adventistů s.d. a praxe
Náboženství na jednu stranu vyžaduje od lidí plnění nesplnitelných úkolů, na druhé straně je velice vynalézavé v jejich „legálním“ porušování. CH. Hitchens
1. PÍSMO SVATÉ
Nemohu opomenout velikou úctu členů CASD k Bibli samotné, jakoby postavenou na onom sola scriptura (1.), kde to zpočátku může vyznívat velmi svatě, ale v praxi to může vést, a často i vede, k jiným závěrům.
Vztah k výkladu Bible a její praktikování stále stojí na sloupech uchopení farmářů (2.), kteří odmítali jakýkoliv bližší vhled na jazyk, pozadí, dobu, kulturní podtext doby a hlavně nerozlišovali, co je názor biblického vypravěče a co názor Hospodina. Tak je tomu i podnes. Tím vznikají veliké paradoxy, kdy členové, kteří se více zajímají o bližší vhled do Písma, naráží na veliké rozdíly ve výkladu, ať už jde o historické nepřesnosti, datace, ale především o ohýbání sdělení biblického vypravěče proto, aby se výsledná aplikace nelišila od sdělení již napsaného a nezměnitelného ve spisech adventistické vůdčí osobnosti E. G. Whiteové.
To se v poslední řadě odráží jak v kázáních, kde se přístup k Písmu a solidní exegeze často nahrazuje moralistickým klišé nebo staromilským skuhráním na dnešní nebezpečný „svět venku“, ale také i v praxi, kdy z vytrhaných veršů bez kontextu vzniká ve sborech podivná “teologie“ blížící se heretickým prvkům, které mají spíše vydírající charakter na členy.
Ovšem určitě existují i uvnitř CASD obdarovaní teologové, kazatelé, laičtí kazatelé, skupinky sobotní školy, kteří se občas snaží tyto ledy prolomit, žel, vždy sklidí srovnání s již napsaným a daným, kritiku, že se to neslučuje se základním věroučným vyznáním CASD. Jejich kritici a „věrní“ členové mají v tomto nejen jakousi „pravdu“, ale i vítr v plachtách (3.) se současným vedením a nasměrováním vyšších složek církve. (4.)
Myšlenky, studie, služebnosti, kázání lidí, kteří přistupují k Písmu nehistorickým pojetím adventismu, vždy vyšumí pod nálepkou liberálů a nad živostí Písma zvítězí většinou pragmatismus a rutinérství.
Veliká naděje v přehodnocení k přístupu k Písmu, která vznikala v adventismu v letech 1980-90 brzy vyprchala, hodně vzdělaných lidí církev opustilo nebo tento boj vzdalo. (5.)
„Přirovnávám evangelium k obrazu a učení církve adventistů k rámu. K tomu, abyste ukázali obraz, nepotřebujete rám, ale dobře zvolený rám jistě upoutá pozornost na obraz a podtrhne jeho krásu. Problém nastává tehdy, když je rám příliš velký a dominantní a zastiňuje obraz…. Našich 27 věroučných bodů je toho příkladem.” (J. David Newman šéfredaktor oficiálního církevního časopisu Ministry, kazatelské oddělení CASD-1992)
Zůstává nepatrný počet členů, kteří objevili a objevují krásu Písma, dají si tu práci pro svůj duchovní život porovnávat vícero překladů Písma, biblický slovník atd. Chtějí být dospělými křesťany, jak píše ap. Pavel, bez infantilnosti vzpomínání na časy minulé a chtějí se vydat na cestu v pohybu a zrání.
Otázkou zůstává, proč musí vést partyzánský boj v něčem, co má být samozřejmostí křesťanské církve? A proč muset neustále vykrývat útoky ze strany těch, kteří citují (věru adventisticky) uchopení vztahu k Písmu?
——————————————————————————————————————–
(1.) Paradoxně i navzdory fyzice se CASD k tomu, aby spatřila a porozuměla velkému světlu (Písmu), musí nechat vést výkladem malého světla, to jsou spisy E.G.Whiteové. (E. G. W. – Veliká propast, COL 260, nebo Letter 127, 1910 {3SM 32.2}).
http://egwtext.whiteestate.org/publication.php?pubtype=Book&bookCode=3SM&lang=en&pagenumber=32¶graphReferences=1
Popírá tím ono své tvrzení, že Bible se vykládá pouze Biblí.
(2.) 35 lidí ve stodole ve Volney. (Adventismus v proměnách času, str. 46 – G. R. Knight – vydal Advent – Orion, 2003).
V učení a tradici církve tak i nadále zůstala pevně zakořeněná snaha baconovsky a za pomoci common sense pochopit Bibli indukční metodou, kdy jedno místo vysvětluje druhé. Z toho pak logicky plynulo úsilí racionálně vysvětlit a nalézt odraz prožívaných dějinných událostí ve výkladu apokalyptických prorockých knih Daniel a Zjevení. (B. Jetelina – disertační práce 2012, str. 49)
(3.) Citace z písně bývalého člena CASD J.Pešiny
(4.) “Vyhněte se praktikám zvaní hlavních duchovních mluvčí, kteří nejsou adventisté sedmého dne, aby hovořili na našich církevních shromážděních, na setkání mužů, setkání žen, na ozdravných pobytech a kazatelských setkáních, na akcích mládeže a velkých shromážděních…..hovořím tady o žádání těchto lidí, aby prezentovali hlavní duchovní prezentace, když pravděpodobně nemají žádné porozumění tématu Velkého sporu věků.” (předseda Generální konference CASD T. Wilson – Boží církev ostatků, Sacramento, Kalifornie, 2011).
(5.) V roce 1982 odstoupilo nebo bylo zbaveno kazatelského úřadu 120 kazatelů CASD, protože nemohli podporovat určitá učení a současné jednání organizace. (Raymond Franc – Krize svědomí – nakl. ETHICS, 1994, str. 5).
Co zahrnuje Kristova metoda
Zaujal mne článek od Františka Jahnátka-se svolením autora jsem si dovolil zamyšlení zveřejnit.
Co zahrnuje Kristova metoda? Podle zpráv evangelií, vidíme Ježíše jako někoho, kdo se pohybuje mezi lidmi, nestraní se jich, na druhou stranu si ale nachází chvíle ticha a samoty. K tomu má navíc u sebe uzký kroužek těch, s kterými prožívá osobní chvíle radosti i bolesti.
Metoda může v tomto případě být trochu nešťastné slovo a vést snad až i k pokrytectví. To, co Ježíš dělal, nebylo jen promyšlenou metodou či technikou, ale osobním vyjádřením toho, jaký byl. Bylo by smutné, kdyby se z hlásání evangelia měl stát pouze recept na to, jak na lidi. Na světě se snad každá církev či sekta zabývá tím, jak získat nové členy. Pokud tedy nejde o nějaké skupiny zasvěcených, které si naopak střeží to své a jen tak k sobě někoho nepustí. Vnucuje se mi otázka: může se evangelium (dobrá zpráva o Bohu, který se sklání k člověku a je na jeho straně) dotknout lidí bez toho, že by vše vyvrcholilo vstupem do církve? A ještě jedna otázka: bude v budoucnosti v církvi i prostor pro ty, kteří nebudou v lecčems schopni se ztotožnit se specifickými důrazy daného společenství? Opět se vnucuje představa jeruzalémského chrámu s jeho nádvořím pohanů, kam měl přístup každý pocestný, ať už měl k židovskému náboženství jakkoli blízko. Nádvoří Božího domu zůstávalo otevřené všem. Trochu zde lze vzpomenout na katolické kostely, jež lze v mnoha případech navštívit, vstoupit dovnitř, porozhlédnout se a zase v klidu odejít. Samozřejmě, že něco takového by v našich podmínkách bylo nepředstavitelné. Používám to jen jako ilustraci toho, kam až křesťanská společenství protestantského typu mohou zajít, aby se ubránily kontaktu s okolím. Neříkám, že toto je hlavní důvod proč málokdy někdo z veřejnosti zavítá do sborových prostor, ale jeden z nich by to být mohl.
Když jednou o velikonočních svátcích přišli do Jeruzaléma řečtí poutníci, požádali jednoho z učedníků, zda by mohli vidět Ježíše. Nestáli o to vidět velikonoční oslavy a rituály, nezabředli s oním učedníkem do sáhodlouhých diskuzí o Boží podstatě a existenci. Šlo jim o to, vidět Ježíše. Ne o to, jak Ježíše vidí někdo z jeho následovníků, jaký má na něho názor a jakými zásadami se může pochlubit. Mluvíme-li o evangelizaci, mluvíme o šíření dobré zprávy. Zahlédnou lidi při setkání se mnou jiný rozměr života? A až zapomenou, že jsem adventista, pokud se to vůbec někdy doví a mají dovědět, budou myslet na to, že tento život má přesah, o kterém předtím nepřemýšleli? Jinými slovy, uvidí, či zatouží vidět Ježíše?
Kristus ustanovil církev jako společenství svých následovníků. Diskusí o jejím poslání se pravděpodobně odehrála už spousta a ještě se jich další spousta odehraje, ale každopádně doba, kdy její postavení bylo neotřesitelné zmizela v nenávratnu. Lidé posledních století, počínaje osvícenstvím, se nebojí klást otázky a pochybovat. V České republice komunismus na pár let sice schopnost kriticky myslet a pochybovat oslabil a uzavřel pakt, že dobře se žije tomu, kdo se přizpůsobí, ale nyní se navrací to, že se již vše jen tak přehlížet nebude. Proto i dalším cílem evangelizace a, chcete-li, jednou z Kristových metod, může být, že hledat Boha a vydat se na cestu víry může i ten člověk, který má k církvi výhrady a ztěží zdomácní ve sborových řadách. Jinými slovy, podívá se na Krista přes hlavu Kristova učedníka. Šíření dobré zprávy o Boží lásce k padlému lidstvu není pouze o přesvědčování, bývá lepší v mnoha případech mlčet, či alespoň pečlivě vážit slova a pomáhat druhým Krista v jejich životě rozpoznat a pochopit, že tu je také pro ně.
Snad začíná být na čase přehodnotit u sebe, ve sboru a v církvi, nakolik lze Krista v mém životě, v chodu bohoslužby a činnosti církve zahlédnout.
Jinak řečeno: máme ještě naději předat druhým naději?
František Jahnátek
Kázání nebo vyprávění ?
Zakládání skupinek, sborů v CASD a nárust misie způsobuje mimo jiné také silný nedostatek kazatelů jak v zaměstnaneckém poměru, tak i v laickém. Proto není divu, že se narychlo (1.) zaplňují tyto služebnosti bez bližšího ohledání, zda je ten či onen člověk vůbec v této oblasti obdarován, jestli opravdu dokáže vyplnit onen most překlenující vzdálenost mezi biblickou dobou a posluchačem. A přitom by někdy stačilo, kdyby člověk za kazatelnou alespoň Pánu Bohu nepřekážel.
Živná půda důrazů na nekritickou laickost a selský přístup (2.) k teologii dává vítr do plachet mnoha řečníkům, kteří své rukojmí drží často i přes hodinu ve své hvězdné chvíli za kazatelnou. Mnohá kázání se tak stávají určitou formou protestantských odpustků = posluchači si to musí protrpět.
Tam, kde se historicky naběhlo na onen chytlavý motiv, že ”Písmo se vykládá zase jenom písmem”, že pouze “Sola scriptura” bez bližšího vstoupení do textu a kontextu doby – tam to nese i své hořké ovoce. Opravdu to zní svatě, nicméně rád bych poukázal na některou praxi, kterou to přináší.
Spontánní charismatici
Je až s údivem, když zaznívají v úvodu kázání věty typu: ”Včera večer, když jsem přemýšlel o čem budu kázat…”.
Kde pak je ono nošení textu v sobě, ono rozjímání, příprava, kontrola, ztotožnění se s textem atd.
Nebo ”Při četbě internetové zprávy o (x) mne napadla myšlenka…“ a ihned následuje další velice rozšířený nešvar promluv.
Alegorizace
Není nic jednoduššího než alegorické – přirovnávací “kázání”. Můžete začít o čemkoliv (povětšinou pochycená zpráva na internetu, nebo film). Pak to přes ”zuby” připodobnit k něčemu náboženskému, plácnout na to třeba verš z Izajáše a na závěr říct větu: ”To je mým přáním i pro Vás. Amen”.
(Cca 95% kázajících tento styl v prostředí CASD používá).
Dogmatická (utvrzovací) kázání
Velice nudné a nechutné chvíle, kdy se k Božímu slovu přistupuje opačným směrem. Řečníci se neptají co nám chce Bůh říci dnes, ale utvrzují posluchače (a snad i sami sebe), že pilíře víry jsou opravdu nehnutelné.
Doslovné fundamentalistické promluvy
Zde už záměrně nepoužívám slovo kázání. Promlouvající často ohýbá myšlení poslouchačů jen podle doslovného znění toho či onoho překladu bible, který má v ruce. Je až žalostné, jak se pak důraz klade na přesná slova bez bližšího kontextu, překladů, exegeze atd. Komické jsou také příklady, kdy se lpí na určitém doslovném znění verše a dokazuje se to ještě ze Slova na cestu.
Pragmatická vyprávění
“Víte, já nejsem, žádný teolog – já jsem praktik.” Tyto úvodní věty už dopředu odsouvají teologii na vedlejší kolej (3.). Je to právě ono nepochopení toho, že právě teologie má a musí mít dopad do praktického života. Je to skutečně to nejnebezpečnější ovlivňování členů, aby se tak vyhnuli setkání s Bohem. Zústává se tak pouze u sladkobolných životních příběhů, u vět: “Já si myslím”, ”Moje životní zkušenost je…”. Často, když je kázající konfrontován s dotazy, že něco v kontextu Bible nesedí, odpovídá onou větou: ”Víte, já to neřeším – já jsem praktik”.
One Man Show
Tito přednášející jsou vynikající vypravěči. Ne každý má možnost si doma vygooglovat “nějaký” příběh, tak se pasou na emotivních pocitech posluchačů. A vskutku se na ně lidé těší. Aby ne. ”Ani nevím, o čem mluvil, ale měl to krátké”. Tíhnou k tomu převážně mladší členové a v porovnání se staršími (kde se káže i přes hodinu) jejich promluvy mají spád a vejdou se do 20 minut = zázrak. Nicméně ani tam se často nezprostředkuje jiskra přeskočení onoho Božího zjeveného. Nepomůžou tomu ani projekce načasované do příběhů brnkajících na city a “předbíhajících” Ducha Božího.
Moralistická kázání
Čím je složitější a důraznější dogmatika, tím je vděčnější téma na úvahy typu: “Co vše se porušuje”. Popíšou se všechny úpadky doby – pak se povypráví o starých časech, kdy to tak prý nebylo. Vybere se pár citátů o morálce od “prorokyně” (výběr je opravdu široký). A nakonec se začne tlačit na apokalyptickou strunu strachu posluchačů.
Dalo by se hovořit o dalších a dalších aspektech, kdy kázání Božího slova nahrazuje pouze vyprávění.
Není pak divu, že absence jedné z důležitých možností Božího formování církve se musí zákonitě někde projevit. A věru se projevuje. Není tajností, že si pak někteří členové jednou za čas zajdou do jiných církví, aby tam zaslechli Boží slovo, nadýchli se, nabrali.
Pokud je Pán Bůh živý a dynamický, tak je třeba udělat vše proto, abychom Jeho slovo nesvazovali do korzetů konstrukcí, které se míjejí s Jeho vůlí. Je třeba nebát se vstoupit do napětí, které nacházíme v biblickém poselství.
(1.) Pokusy a doporučení výboru ČS, aby byli laičtí kazatelé voleni na volební období a ne doživotně, ve většině sborů ztroskotaly.
(2.) http://www.cestaviry.cz/wp-content/uploads/2014/04/Teologie-sprost%C3%A9-slovo.pdf
(3.) Ze všech výroků představitelů jmenujme alespoň výrok předsedy CASD T. Wilsona 8.11. 2014 v Ostravě:“Ty největší pravdy objevili ne teologové, ale prostí lidé…” – opět je teologie nepřítelem.
Tichý země
To že je naše vesnička silně ateistická, s tím jsem počítal. Nicméně je kolem Vánoc, řekl jsem si a
tak jsem zašel v sobotu v podvečer do kostela Římskokatolické církve na Bohoslužbu.
Farář objíždějící vesničky v okolí má v rozpisu Radvanice- každou třetí sobotu v měsíci v 17:00 hod.
Kostelík z dálky do tmy už svítil, tak jsem si říkal kolik, že tam bude lidiček. Tipoval jsem na 10-20.
Spolu se mnou tam seděly v lavicích 4 osoby.
– vše pěkně pro faráře připravily
– v zimě bez pohodlných lavic
– bez vytopené místnosti
– bez dozoru vesnice se slovy ty jsi minule nebyl (právě naopak)
– bez programu, písní
– bez „dětských školek“, mládeže
– bez skupiny lidí, kde si vše z týdne převypráví
– bez řečníka „showmana“
– bez projekcí a flanelografů
– bez toho aby na mně „prováděli misii“
Prostě jen tak. Přišli za Pánem Bohem.
A tak jsem si znovu potvrdil, jak je scestné a hloupé odsuzovat někoho, navážet se do nich, že to špatně chápou, že jsou šelma …..
V hlavě mi ( i kromě vhodného kázání) zůstala jedna myšlenka – Tichý země.
Zaujal mne článek: sobota v Církvi adventistů s.d.
od Mgr. Jiří Lukeše, Th.D.Odborný asistent na Oddělení biblistiky, Katedry biblistiky a judaistiky HTF UK v Praze.Vyučuje také na teologickém semináři CASD.Zde odkaz 2/2014 :
Odkaz po upozornění byl zablokován.Proto přikládám ke stažení:
Nooma-(aneb když se obdarování spojí s teologií)
Rob Bell vyšel z evangelického prostředí, nicméně založil nedominační sbor Mars Hill Bible Church v roce 1999, který je v státě Michigan.
Dnes se věnuje zejména psaní knih, vyučování kazatelů napříč denominacemi a veřejné diskuzi nad ožehavými otázkami v křesťanství, čímž si vysloužil nepřátele z řad radikálních evangelíků (kteří nechali dokonce vyhodit jednoho svého kazatele, když u něj našli Bellovu knihu).
Kainův syndrom
Měl by sis přečíst
Pokora a „ostatek“
Úsudek,ať si udělá každý sám.
Pokora a Ostatek
Pokora a „ostatek“
Českobratrská církev evangelická je asi jednou církví, která se hlásí, kromě starých vyznání, hned ke čtyřem vyznáním na jednou – k Bratrskému vyznání, Českému vyznání, k vyznání Helvetskému a vyznání Augšpurskému. Asi nelze říci, že každý českobratrský evangelík umí vyjádřit rozdíly mezi těmito vyznáními. Jisté ale je, že různost pohledů českobratrského evangelíka předurčuje jako člověka, který ví, že skutečnost je věcí složitější, vícepodlažní a nelze ji postihnout jediným pohledem, na kterém by se mělo bezohledně trvat. Neznamená to bezbřehost, ale znamená to značnou dávku snášenlivosti.
Českobratrská církev evangelická (ČCE)
Vyznáváme, že nám někdy záleželo více na růstu počtu členů církve než na duchovním prohloubení, a tím jsme oddělili evangelizaci od křesťanské výchovy. Také přiznáváme, že některé z našich misií příliš pomalu připravovaly a povzbuzovaly místní představitele církve k plnění jejich odpovědných úkolů. Chceme respektovat místní principy a přejeme si, aby každá církev měla své místní představitele, kteří by křesťanský způsob vedení neprojevovali v nadřazenosti, nýbrž ve službě. Uvědomujeme si, že je třeba zlepšit teologické vzdělávání zvláště pro vedoucí církví. V každé zemi by měl být účinný vzdělávací program pro kazatele a laiky týkající se věrouky, učednictví, evangelizace, výchovy a služby. Takovéto vzdělávací programy se nesmí opírat o stereotypní metody, ale měli by je iniciativně vypracovat místní lidé na základě biblických pravd. (Ko 1,27-28; Sk 14,23; Tt 1,5.9; Mk 10,42-45; Ef 4,11-12)
církev bratrská
Nesení obrazu Ježíše namísto budování denominace – naší prioritou je, aby lidé skrze nás poznali toho, kdo je zachránil a ne, aby byli pouze získáváni do církevní organizace. Místní sbor nese na sobě obraz Těla Kristova, kde Hlavou je sám Ježíš Kristus. Proto jsou všichni členové zapojováni do služby celého sboru, kde každý uplatňuje svou originalitu a všichni ruku v ruce zjevují na sobě Kristův život v jeho rozmanitosti i společné jednotě. Působení Jednoty bratrské již dnes přesahuje hranice ČR.
S ohledem na tyto hodnoty neusilujeme o počty členů v církvi, ale o proměnu naší společnosti.
Jednota bratrská
Přejeme Vám vše dobré, a hlavně Lásku- a také, abyste poznali Pramen vší Lásky, Boha. A rádi Vás přivítáme na našich bohoslužbách i biblických hodinách. Vy všichni- ať již jste luteráni či jiní evangelíci, husité, katolíci, nezařazení, bez vyznání, atheisté- vy všichni jste mezi námi opravdu co nejsrdečněji vítáni a věřte, že budete- každý z Vás- pro naše setkání opravdovým přínosem- a snad i my pro Vás. Každopádně, ať již mezi nás přijdete či nikoli, přejeme Vám krásný den a všechny další dny Vašeho života, a abyste byli šťastni.
Luterská evangelická církve
„Patříme do nebi zrozeného adventního hnutí – patříme do církve Adventistů sedmého dne, Boží církve ostatků. Je to církev,
která byla povolána Bohem na konci času kvůli svému jedinečnému záměru.“
- Wilson president Generální konference CASD
„Boží církev ostatků – finišuje s maximálním nasazením!“
církev Adventistů s.d.
„Adventisté sedmého dne byli vybráni Bohem jako lid zvláštní, oddělený od světa. Učinil z nich své reprezentanty a povolal je za velvyslance pro Něho v posledním díle spasení. To největší bohatství pravdy, které kdy bylo smrtelníkům svěřeno, ta nejvážnější a nejhrozivější varování, která kdy Bůh lidem poslal, byla svěřena jim, aby to předali světu.“
Ellen Whiteová CASD Svědectví pro Církev, svazek 7. strana 138
církev Adventistů s.d.