Poslední roky sleduji, jak se stále více napříč církvemi rozmáhají věty typu: „ to je na mne zbytečná teologie, já hlavně ty vztahy“ a věty tomu podobné.

Strašák z teologie, jako by obcházel mnohé církevní společenství a mnozí se jej bojí už vyslovit, jako by to bylo sprosté slovo.

Především církve s kořeny v USA, charizmatická hnutí, silně inklinují v obcházení teologie s odůvodněním: “čtu to a vykládám, jak to v bibli leží a běží“, nebo přinejhorším-vykládám to, “jak to cítím“.

Dovoluji si připomenout (často zapomínané), že teologie (z řeckého θεολογία theologia < θέος theos Bůh + λόγος logos slovo) je nauka o Bohu. Je zajímavé, že ateistické slovníky to vědí, jen církve na to v poslední době nějak neslyší. Mnohé církve, na vlně common sense, přistupují k textu s odůvodněním, že stačí pouze číst a selským (zdravým) rozumem čtené aplikovat.

Abych byl pochopen – nejde o to vytvářet společenství pouze intelektuálů (kam bych pak chodil), ale je smutné, když vítězí praktičnost onoho, jak se to hodí, nad tím co chtěl skrze pisatele říct Bůh sám.

Paradoxně-je to právě teologie-která centruje a učí používat zdravý rozum.

Není divu, že pak vznikají různé hereze, sekty a odnože uvnitř církve s důrazem na něco co je třeba kulturně biblicky podmíněné.

Přitom pokud je dobrá teologie (nauka o Bohu), tak naopak prohlubuje setkání s Ním, samozřejmě oživuje dobré vztahy, v konečné řadě a dobré posloupnosti, také uvádí v pohyb praxi věřícího. Teologie – respektuje jazyk, dobu, poselství pisatele a dobrým klíčem exegeze se ptá i na podstatné: Co, kdy, kde, jak, proč.

Chtěl bych zdůraznit, že né vždy to musí být výsada vzdělaných lidí. Laici mají více než kdy jindy možnost srovnání textu ve vícero překladech, nahlédnutí do biblických slovníků, konkordancí atd.

Tam kde se nepoužívá teologie, projevují se tyto znaky:

– místo živého Božího slova vítězí mýty

– mozek se bere jako omyl stvoření

– místo hledání a přibližování se k Pravdě, vítězí pocit – „já si myslím, já to tak cítím“

– společenství namísto Božího zjeveného je zmítáno vlastními názory a následným zklamáním

– je pozorováno silné podhoubí k rostoucímu fundamentalismu
Např. za řadu let v bývalém prostředí církve adventistů jsem měl možnost mnohokrát pozorovat, jak nešťastnou úlohu mají Ti, kteří mají teologické vzdělání a co ještě hůře na Bohoslovecké, nikoliv na adventní fakultě. I přes jejich znalost původního jazyka textu, přes nastudování si problému pozadí textů, je vždy opravoval a cenzuroval kdejaký člen bez bližšího nahlédnutí do textu. Ke kritice mu stačilo pouze vnímání common sense a samozřejmě srovnání kázaného se spisy E.G.Whiteové. Pokud se kázající „nevešel“ – byl kritizován, že to je (paradoxně) „samá teologie“. Tím je zcela nemožné být církví reformovatelnou a reformující se.

Přitom právě teologie – setkání s Bohem samotným, vystavení se tomu, by mělo být nosným motorem života církve. Pokud tomu tak není, je církev pouze klubem přinejlepším dobrých vypravěčů.

Snad drobná naděje by mohla být, že zpoza kazatelny zazní dobrá teologie. Žel i tam (nehledě na laiky, kazatele, faráře) často vítězí hvězdné hodinky řečníků, plné alegorických vyprávění, místo výkladu samotného.

Není nic jednoduššího, než stavět kázání, jak se traduje na příběhu laických kazatelů havířů na Ostravsku – (znovu připomínám – není to o vzdělání) plácnout téma, že Ježíš je kámen úhelný a že to „uhlí“ vlastně hřeje, že to dá práci ho nakopat….., že když se od uhlí vzdálíte je Vám zima….., a pak povyprávět citový příběh, že jsem se jednou od uhlí i spálil… alegorizovat to na Pána Boha a na závěr na to rychle plácnout nějaký text bible, abychom jí vůbec otevřeli.

A tak není divu, že i v protestantském prostředí jsou často kázání určitou formou očistce, které si členové musí vytrpět, aby byli spaseni.

Z kazatelen namísto Božího zjeveného zaznívají často moralistické úvahy, kde je posluchač ponejprv vystrašen, jaká že je doba, co dělá špatně a pak je mu nabídnuto instantní řešení. Nic naplat, že často zcela mimo text Písma. To už pak není exegeze, ale eisegeze, tedy vkládáním vlastního výkladu do daného textu.

Přál bych všem společenstvím, tolik potřebné setkáváni s Bohem. Členům, aby nebyli z poza kazatelen drbáni na místech, kde je to nesvrbí, kázajícím, aby pokud možno Pánu Bohu nepřekáželi. S bázní a chvěním přistupovali k textu na modlitbě, s klíčem, který neničí zámek pokladů tolik potřebných pro dnešní dobu.

Podle nedoložených legend fondue vynalezli mniši, kteří v době půstu nesměli používat pevné pokrmy, tedy ani sýr, tak to obešli tím, že jej užívali v roztavené formě a tím obešli určitý fundament, aniž by jej porušili.

V dnešní době máme více než jindy možnosti zažívat fondue „roztavených kuliček různých chutí“, která převážně náboženská hnutí a církve nabízejí. Členové se často dosti zapotí s přemýšlením, jak obejít, ale dodržet často nesmyslné požadavky.

A tak jedním z největších ukazatelů na fundamentalismus není jenom přesvědčení o absolutnosti (zakonzervování) své vlastní pravdy a netolerance k ostatním odlišným názorům, ale i silná neochota kriticky nezhodnocovat své učení. A pokud už dojde ke změně, tak je to často pouze v tom, že se „roztaví nějaká ta kulička“ a lid je spokojen, jakou že to mají ve společenství „reformaci“.

„Nejvlastnější nebezpečí vidím tedy ve fundamentalismu, který se o svoji pravdu bojí, a proto nepřipouští, že to co sám nevlastní, by mohla být pravda. A tím se ovšem stává nepřítelem pravdy-vposledku na všech úrovních.

  Řadu desetiletí jsem studentům znovu a znovu vykládal, že zralost jakéhokoli systému, filosofického, ideového, náboženského, je přímo úměrná tomu, nakolik je schopen a ochoten vystavovat se jak sebekritice zevnitř, tak kritice zvenčí. To není relativismus, asi jako pravá pokora není liknavost a pravá tolerance není lhostejnost.“

(Jan Heller-Podvečerní poděkování)

Pokud přeci jenom někdo začne přemýšlet, vymyslí se nové náboženské hry v podobě zaručených programů, misijních aktivit, jak morálně zachránit svět a unavený člen často nemá ani sílu zhodnocovat, čemu, nebo komu věří.

Jak lehce se pak hřímá z poza kazatelen a je opravdu snazší sestavit kázání z moralistických definic odlišování se, než hledat v textu radostnou zprávu, ono zjevené, které nadchne, sevře. Tam, kde je silná absence exegeze a výkladu textu, tam často nastupuje ono zbožné “je psáno“, bez toho co textem chtěl říct pisatel, natož Pán Bůh.

Další ochutnávkou (fondue) fundamentalismu je definování si společného nepřítele, často z jinověrců, odpadlíků atd. Je pak smutné, že je to často jediný historický motor, který aktivuje členy k „duchovní“ činnosti. Ony zaručené paranoidní zprávy, že už se na ně (myšleno ty, co mají pravdu) opět něco chystá a celý svět nemá nic jiného na práci, než je pronásledovat. Často tomuto duchovnímu masochismu propadají lidé se sklonem verbovat druhé strašením ve zbožné představě, že evangelizují.

 „Nemyslím si, že naši dobu lze paušálně označit za tak morálně prohnilou, jak to tvrdí fundamentalisté a sektáři, když apokalyptickými pozouny a bubny strachu potřebují zahnat své potenciální přívržence ze zkaženého světa do bezpečné ohrádky, v níž nikdo nesmí zpochybňovat jejich monopol na Boha, pravdu a moc.“

(Tomáš Halík-Stromu zbývá naděje)

A tak se často ze společného stolu, předpisů, definic, směrnic a dogmat ujídá a členové hledají způsob, jak to udělat, aby to bylo alespoň trochu stravitelné. Dochází často až ke komickým situacím, kdy se zachovává podstata, řád v periodikách a nařízeních zhora (nemyšleno tím nebe), ale praxe sama se stává roztavenou beztvarou hmotou, kde se všichni tváří, že je císař oděný, ale je nahý. Samozřejmě v takto nastaveném bontonu stravování mají pak vždy na vrh Ti, kteří nejvíce křičí, že je důležitý zachovat onen “návrat k historickému tvaru“, než Ti co hledají pestrost chutí. Pravidla stolování jsou již dávno napsaná a daná těmi, kteří určují, kdo má jasnější světlo.

  „ Nejtemnější stránkou fundamentalismu je to, že jeho stoupenci mají ve všem jasno.“

(Pavel Kosorin-Kniha přání a stížností)

A tak bych klidně zachoval, na rozdíl od fast foodů instantních náboženských řešení, ono posezení fondue, formu, opodstatněný řád a vztahový nechaos. To vše je důležité, ale s tím, že každý individuálně ví, co pozře, chutná mu to bez toho, že se musí tvářit, jako že jí něco jiného. Tvořit společenství, kde se dají navzájem sdílet chuťové buňky v hledání Lásky, která přirozeně motivuje zasednout ke společnému stolu.

V balíčku předpisů Levitárních příkazů v bibli jsem si (nevím proč, tak jako to neví ani ti, kteří se to snaží dodržovat) vybral ustanovení o dodržování čistého a nečistého pokrmu.

Milí teologové, znalci doby, pozadí, textu, kultury – hlavně mne nechtějte poučovat, jak se věci mají. Mně stačí s mojí fundamentalistickou metodou, že mám svoji bibli – otevřu a jak čtu, tak „hned rozumím“. Moje metoda common sense (selského rozumu (1.)) mi hrdě dovoluje překračovat a nerespektovat určité hranice, jako je exegeze textu, hermeneutika, nebo také výklad v kontextu, kulturní, kultická podmíněnost, zrušení předpisů v novém zákoně atd. Rozhodl jsem, že to jsou všechno hlouposti.

Jsem přece chytrý dost sám, navíc nejsem samotný, kdo tuto metodu používá (bude nás víc, že ano ?).

Posílen vědomím, že takto postupuje k textu vícero lidí, (aniž by se vůbec ptali po důvodu svého počínání), tak že v tom nejedu sám.

Je mi zcela jedno, že ve výčtu nečistých zvířat jsou mnohé, které ani neznáme, které ani samotní překladatelé nemohli definovat – držím se toho, co znám – a to je prase. Navíc si jako bonus dávám dnes předsevzetí, že ode dneška nebudu jíst velblouda.

Zcela jednoduchou vylučovací metodou jsem začal kupovat pouze výrobky, které v popisu složení nemají to hrozné slovo – vepřové. Např. jogurty, ovocná zmrzlina, nesmím zapomenout na moje oblíbené gumové medvídky Haribo. Hlavně mi nic neříkejte o nějaké vepřové želatině a do čeho všeho se dává….. ne, nechci to slyšet. Co by potom zbylo ke konzumaci?

Ještě že mám svého oblíbeného řezníka,(2.) který dodává i várky „čistých“ masových produktů, které vepřové neobsahují. Zcela oddaně mu věřím, (a raději se ho nebudu ptát), že postupuje dle 3 Moj. 11,33, že vždy mění mlýnky a stroje na maso, že podle 3 Moj.11,35 zbořil udírnu, ve které udil původně maso vepřové, aby se tak na stejných přístrojích a mlýnkách nedělalo maso čisté a nečisté.

Pak mne napadlo, co bych se doma trápil s vařením – zajdu do restaurace. Číšník se na mne díval sice trochu divně, když jsem se jej ptal, zda stejným příborem přede mnou někdo nejedl náhodou vepřový řízek. S jistotou, že kuřecí řízek je čistý, jsem si jej s chutí objednal. Pro jistotu jsem zaběhl do kuchyně, abych se tak ujistil, že zrovna můj řízek se bude smažit na pánvi, která nikdy vepřové nehostovala. Kuchař se škodolibým úsměvem mne ujistil, že určitě ne a že mne může ujistit i v dalším dotazu, zda mají rozdělené mrazáky v kuchyni na maso čisté a nečisté.

S horlivým hnutím mysli jsem nakonec dle vzoru verše 3 Moj. 7,21, že se ničeho takového nebudu ani dotýkat, vyhodil mojí bibli, neb ona je vázaná ve vepřovici – fůj.

——————————————————————————————————————–

1. – pozn. autora – pokud v tomto případě i selský rozum neurážím
2. – mimo jiné řeznictví od doby objevení adventismem velice profituje a může tak libovolně zdražovat neporovnatelné produkty