Ač prvotní čtení bible vyvolává pocit, že Hospodin, jediný Bůh, je od samého počátku skloňován v myslích pisatelů a aktérů příběhů – opak je pravdou.

Abraham např. začíná svého Boha nazývat Él. Ještě ugaritské texty ze 14. stol. chápou pod tímto pojmem, otce bohů a lidí`. Poměrně široký záběr uchopení Boha. Je to označení obecné. Pod tímto označením mohl být vnímán kterýkoliv z bůžků té doby.

Domnívat se, že od počátku měl Hospodin svatyně, je unáhlené, protože Izrael ještě nebyl v zemi usazen a nemohl budovat svatyně. Stačilo, že místa byla posvěcena stromem, kamenem, pramenem, zkrátka něčím, co lidu připomínalo nějaký boží zásah. Svatyně ve smyslu chrámu tam ovšem už byla, jenže kenaanská, v níž élovci uctívali, boha smlouvy` (‚él berít, Sd 9,46) a baalovci Baala smlouvy (ba`a1 berít, Sd 8,33 9,4).

  Jistě si z toho dokážeme vyvodit, jak neucelené a promíchané toto vnímání muselo být. Kolik členů (otců víry) by muselo být vyloučeno pro nedodržování určitých církevních dogmat a zda by se vůbec vešli do chápání židovsko-křesťanského pojetí.

  První krok udělá Bůh – zjeví se. Jde naproti. Ne proto, že Abraham “něco“ dobře dodržoval nebo dobře dělal či nazýval. Tak….,  z milosti.

Až teprve později v setkání víry dává Abrahám svému Élovi nepřeložitelné jméno Jahve (Ex 3,14 6,3) a objevují se na scéně jména, která definují bližší vztah, Elijáš (‚eli-jáhú) nebo Joel (jó-‚é1) čili: Bohem je Hospodin, jen on a žádný jiný.

I Abrahamovi mohlo být říkáno: „Nešťourej se v tom“. “Dělej to jako ti ostatní“. “Naši rodiče to tak dělali, i tobě to musí vystačit“. Ve víře jde přesto dál. Nestačí mu pouze teplé hnízdo náboženství. Objevuje osobního Boha a z Éla se stává Él šaddaj. (Ex6,3) Ten, který se podstatně liší od všech ostatních. Ten, co nepoměřuje podle výkonu, ale podle lásky. Ten, který je osobní, až „jde husina.“ Nelze ho definovat podle příruček, podle zaběhaných úkonů a míst. Je všemohoucí a všemocný.

Stačí nám tedy neosobní Él – nebo Él šaddaj ?