Přišel mi jeden z mnoha emailů, kde se opět hudba „nálepkuje“ na:

tu křesťanskou, dobrou a svatou, a na tu satanovu.

Opět nějaká zhrzená světoznámá, rocková hvězda (kterou do té doby nikdo neznal) vydává svědectví, jak se vymotala z „ďáblova chřtánu“ a nyní už jen zpívá s naprostou jistotou písně Bohu prý milé.

Nechci nikomu brát jeho zkušenost, jen bych rád upozornil všechny diskutéry a rádoby „křesťanské vymítače“ na pár otázek:

 – Skutečně všude, kde není dokola omíláno Boží jméno, tak je to světská muzika ?

– Opravdu se prožitek s Pánem Bohem, který je mnoho pestrý, vejde pouze do jednoho dovoleného hudebního stylu?

– Poznají vůbec bojovníci proti jazzu, rocku, že se jedná o tento rytmus?

– Není předepsání a definování hudebního stylu (který členové mohou pouze poslouchat), projevem fundamentalismu až sektářským zásahem do intimního kulturního prožívání jednotlivců?

– Nechci podceňovat vliv hudby, ale nestálo by za to více hudbě naslouchat, než o ní jen mluvit v podobě neustálého „malování čerta na zeď“ v podobě neustálého se vymezování proti něčemu?

– Skutečně jsme si jistí v tom, že Boží slunko nesvítí i na jiné, kteří v textech poctivě hledají, žízní, radují se, nebo naříkají, žalmují?

Zkusme o tom přemýšlet, třeba u videa z nedávno proběhlé pohodové akce Folkové ostrovy, kde jsem měl možnost pobýt i s kamerkou.

Vážím si proto „potulných“ folkařů, kteří slovy a melodií sbírají poslední záblesky lidskosti, aby tak jiskřička přeskočila na posluchače a díky Bohu jim tak vracela lidskou tvář.