Gn1, 2: propastná tůně, hebrejsky tehóm, opět oříšek pro zastánce výkladu common sense, že je to logický popis faktů a dějů, jak to bylo. Není. Co s propastnou tůní uprostřed kreacionismu? Opět je to výraz zapůjčený z babylónského mýtu a označení vládkyně předvěkého chaosu Ti(h)ámaty.
Nelze obsáhnout vše, tak jen malý skok na verš 1,6: oddělil vodu od země – běda, kdyby se opět spojil chaos a Bohem povzdvihlá země – znovu by vznikl chaos – život by zanikl, jako při potopě. Proto pád do hříchu má mnohem širší rozměr, než jen vzdálenost v metrech a ovoce, ale k tomu se dostaneme.
Gn 1, 11: a máme tu bylinky a zeleň. Oblíbené důkazové téma vegetariánů. Zpráva je jasná – to, co je v Palestině často pro svou řídkost výskytu uctíváno (stromy, keře, rostliny pro magii), nebo dnes v kultu zdravé výživy, zde dostává druhořadý význam. Prostě to bude člověku jenom k jídlu. Neznamená to, že izraelské vyznání zakazuje jíst maso, ani to není zpráva o tom, jestli první lidé byli lakto-ovo, ale je to šifra a symbol toho, že jak v rajském prostředí, tak i na konci bude vše bez prolévání krve. Bez hříchu. Nejde o sdělení dietetické ani zoologické. Pokud se má něco na nové zemi obnovit, tak to rozhodně nejsou vegetářské kluby,
ale harmonie, řád, ráj bez krveprolévání v metaforickém vyjádření. Doslovnost výkladu nás často přivádí k odůvodněným otázkám dětí: ”Jak může lev žrát slámu, vždyť by chcípl?” (Iz11, 6.7)
Rozdělení na dny nesymbolizuje ani tak otočení zeměkoule kolem osy ve 24 hodinovém cyklu – s tím autor nepočítá, když nezmiňuje ani slunce. Není to náš den, je to stvořitelský den, a proto není určený počet otoček. Z tohoto důvodu si může žalmista dovolit napsat: 1000 let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul. (Ž 90, 4) Opět je nadmíru hloupé chtít vyvozovat a počítat stáří světa na základě stvořitelských ”dnů”.
Dále pak už v textu neuslyšíme, že by Hospodin něco sám pojmenovával. Nechává to na člověku. Což dokazuje jeho zodpovědnost za jednání, svobodu a rozhodování. Je to určeno pro něho a ukazuje to nesoběstřednost Boha a vypovídá to o Něm, že nelpí na tom, aby vždy byl Pánem, ale přenechává titul pána nad zemí člověku se vším, co k tomu náleží. A to je i zodpovědnost. Nakolik křesťanství a jednotlivci našli kličky svádět své jednání na Satana, posuďte sami.
Zajímavostí a velikou záhadou textu je to, že hada vydala země na Boží příkaz. Toto téma je převážně evangelikálními církvemi absolutně nereflektováno, a tak nám zatím zbývá konstatování, že o tom opravdu mnoho nevíme. Vyvolává to další a další otázky. Může to být naše další cesta modliteb, hledání v textu, ale i v praxi života.***
Gn 1, 27: K obrazu Božímu – když pominu všechna žalostná přirovnávání osoby k osobě, je důležitější připomenout, že člověk je Božím obrazem jen tváří v tvář v Bohu. Je podoben Bohu tím, že panuje.
A jsme u člověka. Škoda, že označení Adam a Eva sklouzlo jen na označení jmen adresátů. Původní označení muže a ženy někteří překládají jako “zemák” = ádámá. (Toto označení si nejspíše vypůjčíl Miloš Zeman při volbách pro svůj agitační autobus.)
Ale rychle od toho pryč, než z toho heretici vyvodí další naplněné proroctví.
I žena je tedy Adam. Až pojmenování Evy jako té, která dá život (nikoliv Hospodin), jen prozrazuje, jak veliká a cílená vzpoura ze strany člověka to byla. V žádném případě omyl “uklouznutí” ohledně nějaké chuti na ovoce. Pojmenování Evy (a teď zbystřete, ženy s nádechem feminismu) je vzdor vůči Bohu – značí to odpověď Stvořiteli: ”Bude snížena na můj majetek, já si ji označil jménem.”
Tím byla prvotní rovnost ztracena. Škoda, že tento podřízený ztracený záměr považoval za přirozený i takový znalec zákona, jako ap. Pavel. Opět je to důkaz o nepřímé inspiraci autorů knih, kde je jim dovoleno vtisknout do textu podlehnutí své patriárchální době a zkreslenému pojetí Písma, a tak i on, žel Bohu, viděl v ženě kořen hříchu. Nejspíše i on používal nekanonickou knihu Sírachovec 25, 24, kde se píše: Ženou započal hřích a kvůli ní všichni umíráme. Této degradaci ženy podlehla velice rychle starozákonní doba. Např. pokud žena porodila muže, byla nečistá 7 dní, ale když ženu, tak 14 (LV12, 2.5). Naštěstí to trochu zachránil ap. Pavel v Galatským, když napsal, že není rozdíl mezi mužem a ženou. V Kristu je obnoven původní řád a ten se musí projevit, kde jinde, než ponejprv v církvi. Nakolik v církvi ta rovnost ve služebnostech je a nakolik není, a jak se zdůvodňuje, proč není, to ponechám na vás.(2.)
(2.) Např. v CASD se otázka svěcení žen předkládá na Generálních konferencích od roku 1990 a vždy je smetena ze stolu.
Překvapujeme mne, že není věnována pozornost tomu, že den sedmý nemá ohraničený, uzavřený cyklus. Co tím asi chtěl pisatel říct? Ale to je na delší téma.
Pojďme k otázce ”žebra”. Můj kolega v práci, skladník – veliký neznaboh – používá k označení žen: ”To je jen hloupé žebro.” Už jsem slyšel i doslovistické zdůvodnění textu, že to je právě důvod, proč nemá člověk chráněnou spodní část trupu chybějícími žebry.
Nebo že Bůh potřeboval stejný biologický materiál. Tak naivní to nebude. Toto pisatel neřešil. To, co autoři překládají jako žebro (hebrejsky celá), je označení nebo náznak budování chrámu. Používá se v textech třeba na místech, kde jde o bok, stranu oltáře, truhly, chrámu. A to je hlavním poselstvím věty. Žena je bok po boku muži rovna. Nejen jako pomoc, ale pomoc jemu rovná, jak zdařile vyjádřili kraličtí. Proto i ap. Pavel píše v 1K3, 16 o chrámu Ducha. Ten vzniká i zaniká nikoliv pojídáním zdravé výživy, ale oním biblickým obrazem ucelenosti a když dojde k roztržce, je trhlina ve zdi – otevřená rána. Na druhou stranu – pokud máme mluvit o startovní rovnosti – nelze logicky svádět pád do hříchu pouze na ženu.
Nebudu zde více rozvádět myšlenku možná vám již známou, že v textu je takový protimluv – aby byla proti němu. Ne snad proto, aby to bylo jako u nás doma, ale pisatel chce sdělit, že pokud má být žena muži pomocí a hnací silou, není tu od toho, aby oba byli naprosto stejní, ale aby se motivovali, doplňovali. Ale to už zacházím do oblasti výuky partnerských vztahů, která mi nepřísluší.
Gn 3, 1-7 je velice zajímavá část textu, který křesťanství samo omílá a skloňuje ve všech pádech, ale co je zajímavé, Starý zákon se k tomuto příběhu nikde nevrací. Pouze mimokanonická literatura spojuje hada s ďáblem a svůdcem. Hebrejština popisuje prý dvojí podobu země. Jednu, z které vyšel člověk, adámá, která nese stopy naděje a vstupování Hospodina, a druhá, nesoucí označení erec – což je označení pro chaotický živel, zlo, než do toho vstoupil Stvořitel. Obrazně a jinak řečeno – člověk se se zlem vůbec neměl dávat do řeči. Neměl koketovat s vlastní myšlenkou, napjatou strunou, na kterou pomlouvač pouze brnknul. Jde o mytologický obraz, kde se má ukázat, že zlo není jen vrozený sklon ke špatnosti, ale cílená vzpoura denodenně živená.
Gn 3, 1: Nejzchytralejší. Taky ve vás toto slovo vyvolává otázky typu: ”Tak někomu to tam pálilo a dostal za to přes prsty?” Konečně někdo přemýšlel. Chytrost se hebrejsky řekne arúm a nahota áróm. Jde tu podle vykladačů o velice blízkou podobnost mezi vychytralostí a nahotou. Vychytralostí se myslí, dnes bychom použili výraz vyčůránek, chytrák a nahota je myšlena ve smyslu studu z poznání viny – nikoliv z neoblečení, jak opět popisují někteří. Čili had je chytráček, který navede lidi k tomu, že se stanou arúmím – tj. provinilými chytráky. O moudrosti zde není řeč. Např. u Joba máme texty, kde je chytráctví nazváno něčím bezbožným, Job 15, 5. Zatímco v knize Přísloví už je chytrost popisována jako věc kladná. Jedná se opět o další z biblických paradoxů, koanů – protimluvů. (3.)
——————————————————————————————————————–
(3.) Koan je paradox, který zraňuje náš běžný smysl pro to, co je správné, a který třeba není řešitelný běžným logickým uvažováním. Je třeba v meditaci vejít, ba ”skočit” do tohoto nesmyslného výroku.
T.Halík – Oslovit Zachea, str.210.
Gn3, 1 Had mluví – např. podle pseudoepigrafní knihy Jubileí prý zpočátku všechna zvířata mluvila, pak jim tato schopnost byla za trest odebrána. O hadu se píše v textu jako o něčem všeobecně známém. Není to označení nějakého plaza, ani se není třeba hádat o nějaký designovaný popis, ale jde o skutečné pojmenování. Správně by mělo být slovo had psáno v bibli s velkým H. Je to popis někoho, kdo je připomínán na Hospodinův pokyn, kdo je vzešlý ze země, zná úmysly Boží, ba dokonce i ty skryté, a patřičně tyto znalosti využívá proti Němu. Předstírá zájem o člověka. Bez zajímavosti jistě není pohled některých vykladačů a upozornění na to, že řecký výraz je diabolos – ten, který vystupuje jako člověk, ale přitom má opačnou úlohu. Z tohoto důvodu se domnívají, že by také příběh mohl vyprávět o převráceném obrazu člověka. Je to něco, co se zmocňuje člověka a odvádí ho od Boha. Příběh o vyjádření jeho vlastní vzpoury – proto je trestán i člověk a soud nezůstává pouze mezi Bohem a “hadem”.*** (Možný náznak odpovědi na str.4.) Možná, že právě Michelangelův obraz v Sixtinské kapli předběhl dobu i uvažování naivních církevních výkladů, když hadovi vtisknul člověčí podobu a možná, že i on podlehl výkladu své doby, když hlava hada má ženskou tvář.
A pro milovníky plazů, proč to zrovna odnesl had? Hadí kulty byly prastaré a starý Izrael je dobře znal. Pisatel vtisknul do podoby hada všechnu touhu po magii, kenaánském způsobu uctívání a symboliku plodnosti, protože v něm viděl kenaanského Baala, protivníka Hospodinova.
Pokud se chceme přiblížit starozákonnímu myšlení, tak by nás ani tak neměla zaměstnávat otázka, kdo je Had, ale co říká. Není důležité odkud člověk zlo slyší (jsou směšné dohady některých glosátorů bible, jak popisují, kde byl strom, kde konec zahrady, kolik kroků se Eva vzdálila a zda se vzdálila sama), ale je důležité, že člověk vůbec zlo slyší. (4.)
Vyvolává to opět další a další záhadné otázky, když byl Bůh vševědoucí, musel vědět, počítat s tím, že člověk má tu možnost zlo slyšet? Když už nic, tak opět nám to malinko poodhaluje Pána Boha jako toho, kdo dává člověku ohromný prostor svobody, uvažování, rozhodování i proti Němu samotnému. Nemanipuluje. Na tuto skutečnost by neměly zapomínat církve při svých evangelizačně-misijních taženích. Právě proto je tento příběh nadčasový, protože chytré výmluvy, záporný postoj proti Boží vůli, jsou i dnes neméně aktuální. Zrovna tak zdůvodňování si vlastních projekcí do textu bez ptaní se, jak to bylo s ďábelskou touhou zploštit a překroutit původně vyřčené. Hodit to na hada, a co hůř, na ženu.
——————————————————————————————————————–(4.) Gerhard von Rad – univerzitní profesor SZ
Schválně přeskakuji dialog ženy a hada, který jsem již popsal v jednom svém kázání. Spíše bych znovu připomněl větu Evy, která v Gn 3, 3 záměrně svým přídavkem zostřuje Boží příkaz …ani se ho nedotknete…To Bůh neřekl a tím dělá zlo přitažlivějším. Jako bychom cítili z jejího hlasu už skrytou ironii, uštěpačnou stížnost na to, jak tvrdé mají podmínky.
Gn 3, 5: Nevím, jak vám, ale mně vždy toto místo dělalo problém. Co je na tom špatného, znát dobré i zlé ?
Vždyť uprostřed zahrady byl strom života. Tak Had měl vlastně pravdu, když mluvil, že kdo z něj pozře, bude žít věčně? Vždyť je to strom života! Opět si všiměme verše Gn 2, 9. Jde o 2 stromy. Pokud to budeme opět vykládat stylem common sense, dojdeme pouze k tomu, že Eva byla negramotná a neuměla počítat do dvou.
Nebo si všimneme právě dialogu ženy a hada, kde opět žena zatemňuje a záměrně mate pojmy. Tak jako dnes. To, co člověk vidí, tak pouze to chce. A žena viděla uprostřed zahrady, tj. v centru svého zájmu, strom poznání dobrého a zlého. Had oba stromy směšuje, protože ani jeden z nich nejmenuje, a tak záměrně připravuje živnou půdu k tomu, aby umožnil ženě neuposlechnout. Matení pojmů, záměna zla za dobro a hlavně demagogie. Užitečné zbraně i dnes. Had má tedy vlastně pravdu, když popisuje, že pokud budou jíst ze stromu uprostřed zahrady, tak nezemřou. Pro ženu je ale uprostřed jiný strom, a tak přijímá tuto polopravdu jako demagogické zdůvodnění svého jednání.
Ale vraťme se ke slibu znát dobré i zlé. Není to zákaz vědeckého pokroku, jak někteří vykládají, není to ani neuvědomělá loutková izolace od rozhodování mezi dobrým a zlým. Jde o to, že člověk si chce sám určovat hodnoty, co je dobré a zlé. Že bude lépe rozumět životu než Bůh a jako první důkaz svého rozhodování to orazítkuje bratrovraždou. Tam kraličtí chybně přeložili výraz budete jako bohové – mělo by tam spíše být budete jako Bůh.
Proč plody nejprve jedla žena a pak teprve muž, někteří vysvětlují tím, že žena je náchylnější ke smyslové náboženskosti. Procenta žen v charismatických hnutích tuto hypotézu nevyvrací. Nicméně dala své ovoce uvažování muži, který byl s ní. A nejde tak o dohady o to, jak daleko, ale on byl s ní názorově, a tím zašli oba daleko.
Gn 3, 7: spletli fíkové listy a opásali se jimi – opět zklameme puritány, bojující proti nahotě. Fíkovník je strom s hojnou mízou, který dříve měl velký význam pro kulty plodnosti. Zobrazování mužského údu se právě vyrábělo z dřeva tohoto stromu. I dnešní Arabové vidí ve fíkovníku démonský strom. Zpráva pojednává o tom, že člověk bez Boha nemůže jinak, než hledat pomoc ve světě démonů.
Dalo by se hovořit o dalších verších, které promítají vzdálenost člověka od Boha. Nicméně už jen tyto 3 kapitoly, pokud do nich budeme vstupovat alespoň v šíři uchopení pisatelem a ne si do nich promítat své hloupé věroučné projekce, nám prozradí, že nakolik je ohromná vzdálenost člověka od Boha, tak natolik, ba i víc je velká Boží touha hledat každodenní cestu k nám a poupravit svůj obraz v našem pokřivení, a také nám vracet lidskou tvář.