Podle nedoložených legend fondue vynalezli mniši, kteří v době půstu nesměli používat pevné pokrmy, tedy ani sýr, tak to obešli tím, že jej užívali v roztavené formě a tím obešli určitý fundament, aniž by jej porušili.

V dnešní době máme více než jindy možnosti zažívat fondue „roztavených kuliček různých chutí“, která převážně náboženská hnutí a církve nabízejí. Členové se často dosti zapotí s přemýšlením, jak obejít, ale dodržet často nesmyslné požadavky.

A tak jedním z největších ukazatelů na fundamentalismus není jenom přesvědčení o absolutnosti (zakonzervování) své vlastní pravdy a netolerance k ostatním odlišným názorům, ale i silná neochota kriticky nezhodnocovat své učení. A pokud už dojde ke změně, tak je to často pouze v tom, že se „roztaví nějaká ta kulička“ a lid je spokojen, jakou že to mají ve společenství „reformaci“.

„Nejvlastnější nebezpečí vidím tedy ve fundamentalismu, který se o svoji pravdu bojí, a proto nepřipouští, že to co sám nevlastní, by mohla být pravda. A tím se ovšem stává nepřítelem pravdy-vposledku na všech úrovních.

  Řadu desetiletí jsem studentům znovu a znovu vykládal, že zralost jakéhokoli systému, filosofického, ideového, náboženského, je přímo úměrná tomu, nakolik je schopen a ochoten vystavovat se jak sebekritice zevnitř, tak kritice zvenčí. To není relativismus, asi jako pravá pokora není liknavost a pravá tolerance není lhostejnost.“

(Jan Heller-Podvečerní poděkování)

Pokud přeci jenom někdo začne přemýšlet, vymyslí se nové náboženské hry v podobě zaručených programů, misijních aktivit, jak morálně zachránit svět a unavený člen často nemá ani sílu zhodnocovat, čemu, nebo komu věří.

Jak lehce se pak hřímá z poza kazatelen a je opravdu snazší sestavit kázání z moralistických definic odlišování se, než hledat v textu radostnou zprávu, ono zjevené, které nadchne, sevře. Tam, kde je silná absence exegeze a výkladu textu, tam často nastupuje ono zbožné “je psáno“, bez toho co textem chtěl říct pisatel, natož Pán Bůh.

Další ochutnávkou (fondue) fundamentalismu je definování si společného nepřítele, často z jinověrců, odpadlíků atd. Je pak smutné, že je to často jediný historický motor, který aktivuje členy k „duchovní“ činnosti. Ony zaručené paranoidní zprávy, že už se na ně (myšleno ty, co mají pravdu) opět něco chystá a celý svět nemá nic jiného na práci, než je pronásledovat. Často tomuto duchovnímu masochismu propadají lidé se sklonem verbovat druhé strašením ve zbožné představě, že evangelizují.

 „Nemyslím si, že naši dobu lze paušálně označit za tak morálně prohnilou, jak to tvrdí fundamentalisté a sektáři, když apokalyptickými pozouny a bubny strachu potřebují zahnat své potenciální přívržence ze zkaženého světa do bezpečné ohrádky, v níž nikdo nesmí zpochybňovat jejich monopol na Boha, pravdu a moc.“

(Tomáš Halík-Stromu zbývá naděje)

A tak se často ze společného stolu, předpisů, definic, směrnic a dogmat ujídá a členové hledají způsob, jak to udělat, aby to bylo alespoň trochu stravitelné. Dochází často až ke komickým situacím, kdy se zachovává podstata, řád v periodikách a nařízeních zhora (nemyšleno tím nebe), ale praxe sama se stává roztavenou beztvarou hmotou, kde se všichni tváří, že je císař oděný, ale je nahý. Samozřejmě v takto nastaveném bontonu stravování mají pak vždy na vrh Ti, kteří nejvíce křičí, že je důležitý zachovat onen “návrat k historickému tvaru“, než Ti co hledají pestrost chutí. Pravidla stolování jsou již dávno napsaná a daná těmi, kteří určují, kdo má jasnější světlo.

  „ Nejtemnější stránkou fundamentalismu je to, že jeho stoupenci mají ve všem jasno.“

(Pavel Kosorin-Kniha přání a stížností)

A tak bych klidně zachoval, na rozdíl od fast foodů instantních náboženských řešení, ono posezení fondue, formu, opodstatněný řád a vztahový nechaos. To vše je důležité, ale s tím, že každý individuálně ví, co pozře, chutná mu to bez toho, že se musí tvářit, jako že jí něco jiného. Tvořit společenství, kde se dají navzájem sdílet chuťové buňky v hledání Lásky, která přirozeně motivuje zasednout ke společnému stolu.