Náboženství na jednu stranu vyžaduje od lidí plnění nesplnitelných úkolů, na druhé straně je velice vynalézavé v jejich „legálním“ porušování.

CH. Hitchens

2. TROJJEDINÝ BŮH

Nechybělo mnoho a adventismus mohl mít další ze specifik nauky, a to neuznání učení o Trojici. Nejen výchozí bod – kopírování myšlení církve Chistian Connexion – ovlivnil uvažování průkopníků, ale i samotné vůdčí osobnosti James White, Joseph Bates, Uriah Smith tuto nauku také zdůrazňovaly a věřily jí. (1.) I za tímto názorem byla veliká neznalá touha se jakkoliv lišit od papežského učení. Nabubřelost se blíže podívat na jazyky textů, na církevní dějiny a narcistické pojetí vlastnění Pravdy. To, co měla cíkev již od roku 381 n.l. uznáno a objeveno, objevoval adventismus bolestivě a s chybnými výroky, které se dnes v periodikách neobjevují. Toto učení zastával i uznávaný učenec adventismu J. N. Andrews. Co je zajímavé, Ellen Whiteová se ve svých viděních k tomutu poměrně důležitému tématu nevyjadřovala, natož aby to uvedla do pořádku. Naopak, ve svých spisech se zhlédla např. i v názorech U. Smitha, a tak její prvotní díla jsou na hranici přijmutí trojjediného Boha. V jejích původních spisech nenalezneme raději slovo Trojice. Až teprve po roce 1890, kdy by to opravdu bylo už přes zuby vůči okolnímu křesťanství, postupně slevuje a pomalu přechází na mírnější tón. Obhájci jejích spisů si dali tu práci a přece jenom našli nějaké výrazy, které po tomto roce  nasvědčovaly, že tuto možnost připouští a po nějaké době o ní i normálně píše. Není divu. Okolní dobří autoři, od kterých přejímala statě ke knihám (2.), s trojjediností normálně počítali. A tak adventismus jako v jiných otázkách až dodnes musel čekat na vyjádření a schválení tohoto bodu v učení E. G. W. Adventismus tedy vsadil na jiná specifika, která z něj udělala církev ostatku, a na rozdíl od svých souputníků Svědků Jehovových si “vyrobil” jiné výjimečné učení. (3.)

I přesto, že adventní teologové pokorně přiznávají, že pojem trojjedinosti Boží je pro naše uchopení velikým tajemstvím, zůstává určitá lidovost ve sborech, a to vysvětlovat vztah Syna, Otce i Ducha uměle v alegorických kázáních, připodobňujících tuto provázanost k “fungování” rodiny. Uchopením textu bez detailnějšího vidění vznikají neopodstatněné výklady Boha ve třech osobách. (4.) V církvi, kde se od samého vzniku vedly debaty na úrovni rozumu, grafů a “selského” vysvětlování, najednou chybí tabulka, kde by se trojjedinost definovala. A to je to, co Boha dělá Bohem.

• (1.) James White se v roce 1846 zmínil o Trojici jako o” starém nebiblickém trinitárním učení”. Tento názor zastával i v roce 1877 (G. R. Knight – Hledání identity – vydal Advent Orion,  2007,  85)
• (2.) Henry Mervill, Alfred Edisherm, H. L. Hastings a další
• (3.) Např.: „Ze všech zvířat na zemi smíte jíst…“ aneb O čistém a nečistém ve Starém zákoně, ThDr. Jiří Moskala (Advent 7/1997)
• (4.) Výklad textu Gn 1,26 ”učiňme člověka” jako důkaz Trojice je dogmatizující, neodpovídající starozákonní zvěsti. Množné číslo, jehož přitom užívá, vyjadřuje nejspíše slavnostní formu jedinečnosti Jeho rozhodnutí. Také je ovšem možné, že spolupůsobilo hebrejské označení pro Boha ”elohím”, které je gramaticky množným číslem. ( ThDr. Miloš Bič  – Svíce k nohám mým, Evangelická církev metodistická, 1992, str.28 )

Náboženství na jednu stranu vyžaduje od lidí plnění nesplnitelných úkolů, na druhé straně je velice vynalézavé v jejich „legálním“ porušování.                                                                                                                                CH. Hitchens

1. PÍSMO SVATÉ

  Nemohu opomenout velikou úctu členů CASD k Bibli samotné, jakoby postavenou na onom sola scriptura (1.), kde to zpočátku může vyznívat velmi svatě, ale v praxi to může vést, a často i vede,  k jiným závěrům.

  Vztah k výkladu Bible a její praktikování stále stojí na sloupech uchopení farmářů (2.),  kteří odmítali jakýkoliv bližší vhled na jazyk, pozadí, dobu, kulturní podtext doby a hlavně nerozlišovali, co je názor biblického vypravěče a co názor Hospodina. Tak je tomu i podnes. Tím vznikají veliké paradoxy, kdy členové, kteří se více zajímají o bližší vhled do Písma, naráží na veliké rozdíly ve výkladu, ať už jde o historické nepřesnosti, datace, ale především o ohýbání sdělení biblického vypravěče proto, aby se výsledná aplikace nelišila od sdělení již napsaného a nezměnitelného ve spisech adventistické vůdčí osobnosti E. G. Whiteové.

  To se v poslední řadě odráží jak v kázáních, kde se přístup k Písmu a solidní exegeze často nahrazuje moralistickým klišé nebo staromilským skuhráním na dnešní nebezpečný „svět venku“, ale také i v praxi, kdy z vytrhaných veršů bez kontextu vzniká ve sborech podivná “teologie“ blížící se heretickým prvkům, které mají spíše vydírající charakter na členy.

  Ovšem určitě existují i uvnitř CASD obdarovaní teologové, kazatelé, laičtí kazatelé, skupinky sobotní školy, kteří se občas snaží tyto ledy prolomit, žel, vždy sklidí srovnání s již napsaným a daným, kritiku, že se to neslučuje se základním věroučným vyznáním CASD. Jejich kritici a „věrní“ členové mají v tomto nejen jakousi „pravdu“, ale i vítr v plachtách (3.) se současným vedením a nasměrováním vyšších složek církve. (4.)

  Myšlenky, studie, služebnosti, kázání lidí, kteří přistupují k Písmu nehistorickým pojetím adventismu, vždy vyšumí pod nálepkou liberálů a nad živostí Písma zvítězí většinou pragmatismus a rutinérství.

  Veliká naděje v přehodnocení k přístupu k Písmu, která vznikala v adventismu v letech 1980-90 brzy vyprchala, hodně vzdělaných lidí církev opustilo  nebo tento boj vzdalo. (5.)

            „Přirovnávám evangelium k obrazu a učení církve adventistů k rámu. K tomu, abyste ukázali       obraz, nepotřebujete rám, ale dobře zvolený rám jistě upoutá pozornost na obraz a podtrhne      jeho krásu. Problém nastává tehdy, když je rám příliš velký a dominantní a zastiňuje obraz….      Našich 27 věroučných bodů je toho příkladem.”                    (J. David Newman šéfredaktor oficiálního     církevního časopisu Ministry, kazatelské oddělení CASD-1992)

  Zůstává nepatrný počet členů, kteří objevili a objevují krásu Písma, dají si tu práci pro svůj duchovní život porovnávat vícero překladů Písma, biblický slovník atd. Chtějí být dospělými křesťany, jak píše ap. Pavel, bez infantilnosti vzpomínání na časy minulé a chtějí se vydat na cestu v pohybu a zrání.

  Otázkou zůstává, proč musí vést partyzánský boj v něčem, co má být samozřejmostí křesťanské církve? A proč muset neustále vykrývat útoky ze strany těch, kteří citují (věru adventisticky) uchopení vztahu k Písmu?

——————————————————————————————————————–

(1.) Paradoxně i navzdory fyzice se CASD k tomu, aby spatřila a porozuměla velkému světlu (Písmu), musí  nechat vést výkladem malého světla, to jsou spisy E.G.Whiteové. (E. G. W. – Veliká propast, COL 260, nebo Letter 127, 1910 {3SM 32.2}).

http://egwtext.whiteestate.org/publication.php?pubtype=Book&bookCode=3SM&lang=en&pagenumber=32&paragraphReferences=1

Popírá tím ono své tvrzení, že Bible se vykládá pouze Biblí.

(2.) 35 lidí ve stodole ve Volney. (Adventismus v proměnách času, str. 46 – G. R. Knight – vydal Advent – Orion, 2003).

V učení a tradici církve tak i nadále zůstala pevně zakořeněná snaha baconovsky a za pomoci common sense pochopit Bibli indukční metodou, kdy jedno místo vysvětluje druhé. Z toho pak logicky plynulo úsilí racionálně vysvětlit a nalézt odraz prožívaných dějinných událostí ve výkladu apokalyptických prorockých knih Daniel a Zjevení.                                                                       (B. Jetelina – disertační práce 2012, str. 49)

(3.) Citace z písně bývalého člena CASD J.Pešiny

(4.) “Vyhněte se praktikám zvaní hlavních duchovních mluvčí, kteří nejsou adventisté sedmého dne, aby hovořili na našich církevních shromážděních, na setkání mužů, setkání žen, na ozdravných pobytech a kazatelských setkáních, na akcích mládeže a velkých shromážděních…..hovořím tady o žádání těchto lidí, aby prezentovali hlavní duchovní prezentace, když pravděpodobně nemají žádné porozumění tématu Velkého sporu věků.” (předseda Generální konference CASD T. Wilson – Boží církev ostatků, Sacramento, Kalifornie, 2011).

(5.) V roce 1982 odstoupilo nebo bylo zbaveno kazatelského úřadu 120 kazatelů CASD, protože nemohli podporovat určitá učení a současné jednání organizace. (Raymond Franc – Krize svědomí – nakl. ETHICS, 1994, str. 5).