Představme si fiktivní rozhovor, jaké by to asi bylo, kdybychom pozvali na rozhovor Tomáše Halíka.

Často je věřícím v učení vytýkáno nebo si i sami sobě tento stav navozují, že pokud mají pochybnosti, otázky, nemají víru. Co vy na to ?

  Být „věřící” neznamená navždy odhodit břemeno palčivých otázek. Někdy to znamená vzít na sebe kříž pochybností a i s ním Jej věrně následovat. Síla víry není v „neotřesitelnosti přesvědčení”, nýbrž ve schopnosti unést i pochybnosti, nejasnosti, snášet tíhu tajemství – a přitom zachovat věrnost a naději.

Některé církve i náboženské organizace si nárokují vstup k Bohu jen skrze ně. Je to normální?

    „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.” Tuto Ježíšovu větu s oblibou citují křesťanští fundamentalisté a „exkluzivisté”. S její pomocí tito samozvaní strážci brány nebeského království činí z Ježíšova jména šibolet, sloužící k jednoduchému rozeznávání a vylučování předem zavržených.

Je veliký rozdíl mezi vírou a byť i aktivním náboženstvím ?

  Na to je pěkný výrok Luthera Karla Bartha. Víra, otvírající se Božímu slovu, oslovujícímu a zachraňujícímu nás v Ježíši a jeho kříži, je podle něj pravým opakem náboženství, které se chce (marně, pošetile a rouhavě) vyšplhat k Bohu po žebříku vlastních teologických konstrukcí, zbožných fantazií či jiných intelektuálních nebo morálních výkonů a zásluh.

Jak se díváte na pojem evangelizace a misie, která je pro mnohé členy velkou frustrací ?

    Staré mluvení o Bohu se stalo nesrozumitelným a nevěrohodným: nedokázali jsme jím přimět svět ani samy sebe k dostatečnému probuzení svědomí tváří v tvář násilí, lži a pokrytectví, mnohdy jsme jím uklidňovali a uspávali, kde jsme měli zneklidňovat a burcovat, mnohdy naše slova ztratila onu ostrou chuť soli a tak se stala bezcennými. Proto „Bůh zemřel” v naší kultuře, v jazyku našich současníků; „my jsme ho zabili” tím, že jsme jeho jméno vyprázdnili a znevěrohodnili, že jsme ho psali na své válečné prapory, vpašovávali ho jako reklamní trik do projevů politické propagandy vlastních mocenských zájmů, ušpinili jsme ho v brožurkách upoceného „dokazování” a v bečkách bigotní břečky ošoupaných sentimentálních frází.

  Dnes je velmi moderní mezi kreacionisty dohadování ohledně prvních kapitol bible na doslovném znění textu. Má to nějakou váhu ?

   Je mi líto biblických fundamentalistů, že jim lpění na povrchním, „doslovném výkladu” zakrývá skutečnou hloubku a bohatost významů biblického textu.

 Příliš průhledný Bůh fundamentalistických kreacionistů, který je za šest dní hotov se svým dílem, přesně stejně jako zbožštěná slepá Náhoda, která je příliš brzy hotova se zvídavými otázkami po hlubším smyslu tohoto dění, pro mne představují dva velmi neatraktivní předměty víry a uctívání.

  Hodně se prodávají brožurky a sdílejí na internetu mezi věřícími se “zaručenými zprávami“o tajemných spiknutích. Je to živná půda pro víru ?

   Křesťanští fundamentalisté, které ostatně právě tento fanatismus krajního sekularistického fundamentalismu báječně udržuje při životě a dodává jim zdání legitimity, rádi hledají za těmito snahami temná spiknutí tajných společností (zednářů, nověji – zejména v textech „charismatiků” – hnutí New Age apod.). Obávám se, že tyto snahy ve skutečnosti koření ještě daleko hlouběji, než dohlédnou paranoidní teorie o všudypřítomném spiknutí, – totiž v jistých propastech lidského srdce, kam osvobozující moc Ukřižovaného, o jehož pouti říší temnot rozjímá církev na Bílou sobotu, dosud nedostoupila.

 A tak má cenu toto vyhledávat a sdílet ?

 Možná by se křesťané namísto obsesivního hledání maskovaných agentů temných sil, chtějících rafinovaně podvrátit „naše náboženství”, měli sami snažit o to, aby někdy už vyčpělé formy náboženství byly v naší kultuře a společnosti narušeny „podvratnou mocí” evangelia.

  Děkuji za rozhovor.                                 (citace převzaty z knihy T.Halíka -Dotkni se ran)

Historická kritika je ze své podstaty v přímém rozporu s fundamentalismem a dogmatismem   a je zbraní proti obojímu.

Co vše by se provalilo, kdyby se používala biblická exegeze?

Ukažme si to na jednom z mnoha příkladů.

Základ adventismu a vnímání v praxi je dodnes položen na doslovném vnímání Písma ^(1.) s totální absencí systematické teologie. Ti, kdo se zajímají více o historii adventistického hnutí v Americe, jistě vědí, že rozhodující byly emotivnější prvky, délky stanových proslovů, než pokorné ohnutí zad, učit se např. pochopení, jak to židovští autoři v dané době mysleli, atd. Svoji nemalou roli v tom sehrál i antisemitismus, který byl jedním z ovocí tohoto doslovného výkladu.

Další prvek, kromě fundamentalistického pojetí, byl také ten, že se vylilo s vaničkou i dítě tím, že se toto hnutí odmítlo učit z historie dávno objevených slepých uliček v církvi katolické.

Samotná garantka tohoto názoru E.G. Whiteová tuto doslovnou inspiraci = tudíž i doslovný výklad stvrzovala ve svých viděních (údajně od Hospodina).

„Tak, jako pro Izrael, platí i dnes lidu Božímu slova, která vnuknutím Ducha svatého napsal Mojžíš.“

                                                                              E.G.Whiteová-Svědectví pro církev sv.6.

Nikoho z jejich současníků, ale tak i po dnes, netrkla jednoduchá otázka (nebo nesměla trknout) – Jak by asi tak Mojžíš, který napsal údajně dle vidění všech 5 knih Tory mohl popisovat svoji smrt atd.

Kdo si v době autorky dovolil trochu přemýšlet, s tím si to (opět přes vidění) vyřídila takto:

V modlitebně (v Battle Creeku) i na vysoké škole se vyučuje předmět inspirace a smrtelní lidé si přivlastňují právo říkat, že některé věci v Písmech byly inspirovány a některé ne. Bylo mi ukázáno, že Hospodin nevnukl články o inspiraci, uveřejněné v Review, ani neschválil, aby se doporučovaly naší mládeži na vysoké škole. Když se lidé odvažují kritizovat Boží Slovo, dostávají se na posvátnou, svatou půdu, a raději by měli s bázní a třesením uznat svoji moudrost za pošetilost. Bůh nepověřil nikoho tím, aby pronášel soud nad Jeho Slovem, aby vybíral některé věci jako inspirované a zavrhoval ostatní jako neinspirované. Se svědectvím se zachází stejným způsobem.  Letter 22, 1889.

Čtenář si jistě všimne, jak bylo důležité dodnes udržet doslovnost inspirace autorů bible, protože tak si autorka a posléze i celý adventismus mohl vybudovat silnou pozici pro doslovnost svědectví autorky. Prostě i k jejím výrokům se musí přistupovat jako k neomylným radám přímo od Boha, které nesmějí být postoupeny kritickému zhodnocení, které by ukázalo, že to např. byl omyl, nebo osobní názor autorky.

Přemýšlivá víra

Celá řada jevů v Tóře ukazuje, že text nemá jednoho jediného autora, ani nebyl napsán v jedné době. Mezi tyto jevy patří:

– výskyt stejného textu na více místech, opakování
– výskyt protiřečících si textů (např. zákonů)
– vnitřní rozpory v textu (ukazují na skládání textů z různých zdrojů, aniž by tyto předlohy byly sladěny v jeden kompaktní celek). Viz. například David a Goliáš, rozdíly v tradicích či předávání Zákona – spletené příběhy.

Mojžíš není autor celé Gn. Podle toho, jaká jména se používají pro stejné osoby, místa, události, v knihách existují dublety – něco je napsáno dvakrát.

Styl v Gn. se také mění – není jednotná teologie – prolíná se více teologických názorů. Znalci biblického textu se shodují na tom, že autorů bylo více, že látka je hodně stará, a některé texty se tradovaly ústně a až velmi později byly “dány na papír“.

V úvodu stojí zpráva o stvoření světa. Text neodpovídá na to, jak byl stvořen svět, ale proč.^(3.)

Text o stvoření vznikl někdy v době Babylonského exilu až v 5. st. před Kr. (někteří říkají 4. st. před Kr.). Stojí sice úplně první v Bibli, ale je mladší než druhá zpráva o stvoření světa.

Autorem byli pravděpodobně kněží určité teologické školy. Autoři museli velmi dobře znát babylonské představy o stvoření světa, oslavovali stvořitele Boha Malmuka. I proto se v bibli objevují kritizovaná a mnohem starší vyprávění z babylonských mýtů – pouze je jim dána jiná podstata. Do chaosu a rozmarů bohů vstupuje Jeden, bezejmenný, který má zájem o člověka a dává životu smysl.

Bůh má o člověka takový zájem, že se klidně poníží do jeho pověr a mýtů, jen aby mu byl blíž v dané době.

 Biblický text = teologie = biblická kritika chce přiblížit dobové sdělení, že ne vždy byl chaos, jak to popisují staré mytologie, ale to, co mělo svůj počátek, bude mít i konec. A to konec k novému. V tom je naděje, v tom je evangelium.

No řekněte, čtenáři. Ubírá Vám to na víře ?

——————————————————————————————————————–

(1.) Například Miller odmítá jakýkoliv jiný než doslovný výklad Bible: „Porovnáním Písma s historií jsem objevil, že všechna proroctví, která byla naplněna, se naplnila doslovně…..Když jsou takto vysvětleny, musí byt chápány doslovně v souladu s takovýmto výkladem.“

(Citováno z WHITE, J. Sketches of the Christian Life and Public Labors of William Miller. 1. vyd.Battle Creek : Steam Press. 1875, s. 46).

(2.) Odkaz se týká řady článků, jejichž autor obhajoval názor o „rozdílech ve stupních“ inspirace.

(3.)  “Bůh zjevil v Písmu spolehlivou a historickou zprávu o své stvořitelské činnosti. Stvořil vesmír a v nedávném šestidenním stvoření učinil Hospodin nebe, zemi, moře i všechno, co je v nich, a odpočinul sedmého dne. Tak ustanovil sobotu jako trvalý památník svého díla vykonaného a dokončeného v průběhu šesti doslovných dnů, které společně se sobotou představovaly stejnou jednotku času, jaká je dnes nazývána týdnem.“  Generální konference CASD 2015

Biblická hebrejština nemá významový ekvivalent pro řecký chronos, tj.čas plynoucí trvale a neomezeně. Podobně jako indický Šiva. V tom se biblický pohled zajímavě shoduje s novodobou fyzikou, která uznává čas jen tam, kde je pohyb, a tím problematizuje samostatnou nezávislou kategorii času.

Jan Heller – Obtížné oddíly knih Mojžíšových

  Historická kritika je ze své podstaty v přímém rozporu s fundamentalismem a dogmatismem a je zbraní proti obojímu.

To je i právě důvod, proč se věnuje v adventismu takové úsilí tento postup kritizovat a démonizovat.^(1.) Vždy je to s odůvodněním toho, že se tak Pánu Bohu ubírají zázraky, nebo že bible samotná přijde o svoji svatost a čtenáři pod vlivem historicko-kritické metody nezbude z víry nic.

• Opravdu je toto to největší nebezpečí? Nebo jde jen o to, uchránit členy před informacemi poznatků, které odhalují učení postavené na mělkém základě fundamentalistického přístupu k textům bez respektování exegeze?
• Neboť kritici přistupují k posvátnému (v případě bible biblickému) textu jako k jakémukoli jinému literárnímu celku, který má svou historii a který prošel dlouhými dějinami vzniku a vývoje.
• Biblická kritika zkoumá text z hlediska jeho historického vývoje a především z hlediska významu, jaký daný text měl v době svého vzniku.

Úkolem historicko-kritické metody je zjistit, jaký význam měl text v okamžiku napsání, resp. jaké poselství jím chtěl autor předat a ne si potvrdit správnost proroka nebo náboženské nauky.

A tak není divu, že na povrch vylézají nejen pisatelkou E.G.Whiteovou chybně interpretované biblické pasáže, ať už s osobními nebo převzatými názory současníků, ale ukazují se i veliké trhliny v oblasti datací biblických událostí, výkladu, který není exegezí, ale eisegezí.^(2.)

   Pokud se adventismus a jemu názorově podobné církve ohání frází, že tato liberální teologie ubírá na víře, je potřeba si položit otázku, co se pod touto „vírou“ ukrývá. Často je to jen uměle vyvolané apokalyptické neopodstatněné strašení, umělé konstrukce datací stěhování v nebeské svatyni, nebo emotivní zážitek postavený na senzačních „zaručených tvrzeních“^(3.)  o důkazech zázraků z bible.

Je to víra bez otázek, bez hledání. Bůh je vnímán jako princip = Zákon, ale ne jako živý a plný tajemství a paradoxů. To je koneckonců to, co Jej i Bohem dělá.

  „Tím pravým místem pro víru není zázrak, nýbrž nepřítomnost zázraku“.

T.Halík – Stromu zbývá naděje

A tak strašák v učení adventismu má co do podoby strašidel vzestupnou tendenci:

– teologie

– teologie exegeze

– biblická kritika

Adventismus a církve, společnosti postavené na podobné platformě, se toho bojí jak čert kříže. A mají věru proč. Ale o tom si povíme až někdy příště.

——————————————————————————————————————–

(1.) „Žádný historik či filolog by v dnešní době nepoužil ke své práci s textem tuto metodu…“ – Was ist glaubwürdig – die Bibel oder die Bibelkritik ? Eta Linnemann (protěžovaná autorka církve CASD.)

Pozn. autora: Opak je pravdou. Mnozí historikové, teologové tuto metodu respektují a užívají. Jejich víru a úctu k Pánu Bohu to jen prohlubuje. Což předávají dále.

  – Takzvaná „vyšší kritika“ s oblibou označovala a dosud označuje biblické záznamy za mýtus. – stránky sboru CASD Uherské Hradiště – http://www.casduh.cz/49-prednasky/

 – „…čelíte moři liberální interpretace Božího slova“   Atlanta 2010-T. Wilson předseda CASD

(2.) Vkládáním vlastního výkladu do daného textu.

(3.) „Noemova archa byla nalezena.“ http://www.znamenicasu.cz/noemova-archa-byla-nalezena-potvrzuje-turecka-vlada/

.