Domnívám se, že přes všechny zveřejňované hrdinské činy některých členů v době KSČ, by bylo dobré se podívat i na druhou stranu mince.
Jestliže se 40 let nadvlády jedné strany podepsalo na lidech a jejich charakteru, byla i církev adventistů vůči tomu imunní?
Charakterové vlastnosti českého národa, ovoce nastavení komunistů, se promítalo a dodnes promítá do řad členstva v ČR a SR.
Určité zápecnictví, lenost ducha až hlupáctví je vždy na místě, coby produkt skupiny izolované vůči okolnímu světu. Mnozí členové nechtějí sami nic zkoumat, přehodnocovat, revidovat. Namísto toho nastupuje mělký prakticismus bez bližší sebereflexe. Často je slovo intelektuál-teolog používáno jako nadávka. Je to veliké nepochopení živé víry, která roste ze solidního teoretického pohledu k Pánu Bohu a schopnosti ji jako odezvu reflektovat do běžného života.
Jak „svatě“ přitom znějí ony často tlumočené věty: “Víš, mne nezajímá teologie ….(nauka o Bohu,pozn.autora)hlavně ta praxe.“
Stále zůstala ona neschopnost vyskočit z vyjetých kolejí z doby živoření církve pod komunismem.
Ve své době si KSČ a nekatolické církve velmi pevně podávaly ruku a byly za jedno v nepřátelském vztahu režimu ke katolické církvi. Mnohé církve totiž dlouhou dobu žily v iluzi, že s režimem je možné vyjít a jeho opatření jsou zaměřena výlučně proti katolické církvi. Proto se představitelé těchto církví chovali k režimu mnohem vstřícněji a on jim tuto vstřícnost po nějakou dobu oplácel. Také na Trutnovsku hodnotili státní a straničtí funkcionáři zpočátku nekatolické duchovní velmi dobře. Zatímco katoličtí kněží se dostávali v čtyřstupňovém kádrovém ohodnocení do skupiny IV (reakční), v lepším případě III (apolitičtí), nekatoličtí duchovní byli zařazováni do skupiny I (naprosto spolehliví) nebo II (s kladným poměrem k režimu).
Např. na Trutnovsku kazatel CASD P. G. byl hodnocen soudruhy jako pokrokový, neboť se účastnil schůzí, manifestací a zapojil se zejména do vytvoření protialkoholního sboru, což strana kvitovala s nadšením.
V tomto směru měly právě oproti velkým a tradičním církvím určitou výhodu menší církve, zejména adventisté. Protože se mnohem více opíraly o laiky než o státem placené duchovní, možnosti státu zasahovat do jejich života byly výrazně menší.
Nízká úroveň vzdělání do velké míry předurčovala sociální strukturu v církvi.Velkým počtem dělníků byla CASD známá již během první republiky, ale to bylo do značné míry dáno úspěšným šířením adventizmu v průmyslových oblastech Slezska. S nástupem druhé generace adventistů se však právě problémy se získáváním vzdělání staly překážkou k větší sociální pestrosti v rámci CASD a k sociálnímu vzestupu potomků adventistů.
Návrh SÚC na povolení CASD z 1. prosince 1953 uvádí, že „většina příslušníků církve, asi 2/3 pochází z řad průmyslového dělnictva“ a o něco dále mladší dokument Ministerstva vnitra uvádí, že dělnického původu je 85 % členstva. Což dávalo jistý poklid a toleranci ve vztahu s KSČ a vytvářelo prostor pro vzájemnou spolupráci.
Není tajemstvím, že dodnes jsou v archívu STB vedena jména a krycí jména čelních představitelů CASD coby spolupracovníků, a to včetně výplatních listin. Velikou nezodpovězenou otázkou dodnes zůstává, když někteří tvrdí, že jsou tam evidování bez spolupráce, proč se nenechali soudně vypsat (vždyť jde o hodně) a za co peníze pobírali?
Jak sám píše Jiří Piškula (člen CASD) ve své práci:
Osobní angažovanost představitelů adventizmu v nejvěrnější a nejtvrdší složce režimu – StB – byla překvapivě vysoká.
Izolacionizmus od světa, který v určitých obdobích či oblastech hrál či hraje v adventizmu svou podstatnou roli. Tento prvek „oddělení se od světa“ je podporován počátečními zkušenostmi spojenými někdy s těžkostmi či přímo pronásledováním ze strany společnosti či úřadů, na druhou stranu ale také do značné míry vizemi adventizmu, že se CASD stane na konci světových dějin malou pronásledovanou skupinkou. Toto exkluzívní vnímání sebe sama nevytváří dobrou půdu pro sebereflexi a neprohlubuje morální angažovanost ve svém okolí.
Členové se často neumějí eticky chovat, neomalenosti se říká upřímnost a možná i proto jsou tak často dlouhé jednací výbory a členská shromáždění při řešení těchto problémů.
Další produkty z dob minulých jmenujme alespoň heslovitě:
– dlouholetý návyk se vymezovat proti druhému, neschopnost žít bez nepřítele
– stýskání si po starých časech, kdy moc a celý sobotní den bohoslužby byl v rukou jedinců
– neschopnost se proprat se svobodou – agorafobie= častý problém propuštěných vězňů
– narušená sebeúcta, už jen tím, že je třeba neustále démonizovat druhé
– kulturní šok = výkyv zakázaných věcí (oděv, ozdoby, make-up, televize, kino) na druhou stranu, kde to často zavání s nevkusem
– nechuť unavených k tomu, co se mění, vyvíjí, co je v pohybu, dynamické
– absolutní nedostatek tvořivé interpretace v kázání, kde je opuštěna solidní exegeze a nahrazena často jen postesky nad starou dobou a pranýřováním doby současné. Moralistická klišé a role vypravěčů často připomínají sjezdy a proslovy KSČ, kde většina spala.
Tímto článkem se nechci dotknout těch, kteří pro dobrou věc nebo zastání se druhých nastavovali svoje záda a za komunistů si odnesli své. Nicméně je lehčí být uměle vyvolaným (někdy až masochisticky) mučedníkem v oblastech, které na nás Pán Bůh jako kříž neklade. Mnohem těžší je být člověku člověkem v odrazu Ecce homo.
————————————————————————————————————–
zdroje:
Jan Kafka Církevní politika KSČ a státu na Trutnovsku v letech 1948-1960 a její dopady na náboženský život obyvatel,bakalářská práce
[1] NA, SÚC, karton 4, inv. č. 53.
[1] AMV, V-1689 MV, str. 19.
Jiří Piškula: Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Advent – Orion, Praha 2009