Občas mi napíší taky lidé, na kterých se adventismus natolik podepsal, že formulují svoji víru v Boha jako něco, o čem už nechtějí ani slyšet. Mají dojem, že svoji víru totálně ztratili.

   Je otázkou, jestli to, co ztratili, nebyly pouze náboženské iluze. Není divu, že se někdo po letech postaví všem zbožným příručkám, asketickým výkonům a frázím. Často i samotné učení živené moralistickými citáty E.G.Whiteové zavinilo svoji psychologickou naivitou vnitřní utrpení a pokřivení osobnosti  lidí,kteří by jinak ve vztahu k Bohu byli fajn.

  Tak dlouho v sobě potlačovali svoji individualitu, že to jednoho dne prostě bouchlo a odneslo to i „celé nebe“. Jen jim bylo zatajováno ono gratia supponit naturam- to že milost předpokládá přirozenost.

Přirozenost v hledání, pokládání otázek, pochybování, v pádech….

   Doufání v systém, který sice vydával zvuky, točil se, blikal v naplněných programech, ale tak nějak se míjel s osobním Pánem Bohem. Pokud je toto ztráta, pak není čeho litovat. V určité době může být čirý ateismus, ono dotknutí se dna platformou, kdy mlčení a „skrytí Boha“ je to jediné co se může dotknout našeho vnitřního já.

  Proč o tom píšu? Určitě nechci dělat advokáta Pánu Bohu a stavět se do role Jobových přátel. Jen jsem chtěl čtenáře (snad) povzbudit, že rozpadlý obraz, který někdo doposud o Bohu měl, se nemusí vejít od rámu ideologií a náboženských úkonů jedné či druhé církve.

  Po vzoru chasidů, klidně Bohu zažalujte, vykřičte, vynadejte, že Vás „zklamal“. On to snese. On, který Vás má bezpodmínečně rád-má rád i Váš ryzí ateismus, víc než určitý duchovní striptýz, na jehož konci se člověk cítí být chudý, podvedený a okradený o svoji intimitu.

        „Možná jsme zvěstovali Boha hodného úcty a klanění, avšak nikoli

Boha, který strhuje a plete se nám do života, směje se a hraje si se svými dětmi.“

                                                                                           Radio Vaticana