Odpověď na reakci Teologického semináře

20. 2. 2013

Teologický seminář uveřejnil na stránkách Českého sdružení CASD komentář¹ k našemu veřejnému dopisu, ve kterém uvádíme své důvody pro odchod z Církve adventistů s. d. Vzhledem k tomu, že komentář byl sepsán autorem, který má teologické vzdělání, požádali jsme o reakci z naší strany P. Škodu, autora stránek biblickestudie.cz. S níže uvedeným vyjádřením plně souhlasíme. Především bychom zde rádi ocenili přístup, s jakým se Teologický seminář své odpovědi zhostil. Z textu je vidět upřímnost, otevřenost a ochota prezentovat názorového rozdíly pokojnou a přátelskou cestou.

Ani tato naše reakce nechce v žádném případě zavdat příčinu k eskalaci vleklé diskuze. Dovolíme si zde pouze upozornit na některé argumenty a vyjádřit v lásce a pokoji v čem a proč se naše chápání odlišuje. Rádi bychom s Církví adventistů zůstali v přátelském a bratrském vztahu. I přes různost názorů vnímáme, že naším společným Spasitelem je Ježíš Kristus. Jen On sám zná plnou pravdu, a proto se zříkáme jakéhokoli si nárokování, že tuto pravdu nějakým způsobem vlastníme či známe. Pokud v budoucnu rozpoznáme, že je třeba naše postoje a názory korigovat, jsme ochotni tak učinit.

Vyšetřující soud

Plně souhlasíme s vyjádřením, že „apokalyptika představuje v Písmu interpretačně nejnáročnější texty, jejichž detailní složitost, narážky na jiné texty, metaforická poezie a ‚strategie zahalení‘ se jeví jako záměrné“. Tato skutečnost je ale podle našeho názoru právě jedním z vážných důvodů proti přijetí tak výrazné úpravy evangelijní zvěsti o spasení pouze milostí skrze víru, jakou je přidání předadventního vyšetřovacího soudu. Základní teologické pravdy jsou vždy v Písmu potvrzeny na řadě míst a jsou jasně a zřetelně představeny čtenářům Nového zákona. V případě předaventního soudu je však situace zcela opačná. Celá tato teologická konstrukce je postavena na nejednoznačných apokalyptických textech a neprokazatelných historických událostech.²

V odpovědi je argumentováno tím, že proroctví o malém rohu nelze vyčerpat Antiochem IV. Epifanem. V tom jistě souhlasíme. Vždyť i Desmond Ford ve své práci³ , v níž předložil závažné důkazy o tom, že učení o předadventním soudu není biblické, a kterou v r. 1980 přednesl vedoucím CASD v Glacier View, navrhl brát v úvahu tzv. apotelesmatický princip, který vede k přijetí možnosti vícenásobného naplnění prorockých předpovědí. Myslíme si však, že samotný tento fakt nelze použít k odmítnutí Antiocha IV. Epifana jako primárního a legitimního naplnění proroctví z knihy Daniel. A naopak historicistní výklad směřující k r. 1844 žel přináší příliš velké otazníky a nepodložené spekulace na to, aby ho bylo možné považovat za výklad jednoznačně hodnověrný.⁴

Zákon

Otázka převažující kontinuity či diskontinuity mezi starou a novou smlouvou je bezpochyby stále nedořešeným velkým tématem Písma.⁵ A jedná se o téma velmi důležité, protože z jeho pochopení plyne další směr výkladu pro řadu témat Nového zákona. Se značnou mírou zjednodušení lze říci, že CASD spolu s reformovaným proudem protestantismu (kalvinismus) zastává postoj převažující kontinuity mezi smlouvami. Naopak luteránské pojetí spolu s dispenzacionalismem a teologií nové smlouvy se přiklání k převažující diskontinuitě mezi starou a novou smlouvou. Každý z obou zmíněných přístupů pak řeší jiným způsobem konfliktní výroky o zákonu v Pavlových spisech. Řešení první skupiny spočívá v zužovaní výrazu „zákon“ (nomos) v Pavlových textech buď pouze na ceremoniální aspekt zákona, či na legalismus. Druhá skupina pak chápe „nomos“ přirozeněji jako řecké vyjádření hebrejského termínu Tóra s důrazem na její legislativní aspekt a řešení rozporů mezi Pavlovými výroky proto vidí především v historickém posunu od staré smlouvy k nové.

Oba výše uvedené přístupy mají své silnější a slabší stránky. Přesto se nám, po zvážení argumentů obou stran, zdá, že více důkazů svědčí pro druhý z obou přístupů. O Desateru je na řadě míst Pentateuchu řečeno, že se jedná o slova smlouvy (Ex 34,28; Dt 4,13 aj.). V Novém zákoně pak o této smlouvě čteme, že pomíjí (2 Kor 3,11), že je zastaralá a blíží se zániku (Žd 8,3), či v alegorii, kde je sinajská smlouva přirovnávána k otrokyni Hagar, čteme, že ji máme vyhnat, tj. zbavit se jí (Ga 4,24-31). Co se týká pojmu „zákon“, tak se u Pavla například dočteme, že on sám již není pod zákonem (sinajským) [hypo nomon], ale v zákoně Kristově [ennomos christou] (1 Kor 9,20,21). Tento „zákon Kristův“, jak vyplývá z kontextu, není totožný s výrazem „být pod zákonem“ a není tedy založen na Desateru přikázání, ale na Kristu samotném (Ga 6,2; 1 J 3,23).⁶

V odpovědi je zmíněný text Ř 10,4. Tento verš bezpochyby ukazuje směrem od zákona ke Kristu. Můžeme se však oprávněně ptát, v jakém smyslu? Dle kontextu se zdá, že v tomto Pavlově vyjádření je jistě zahrnut zákon ve smyslu soteriologickém (končí schopnost zákona jako zdroje spravedlnosti – viz v. 5). Otázkou je, zda zde můžeme vidět i konec zákona ve smyslu legislativním či smluvním. Dle Expositor’s Bible Commentary⁷ se většina vykladačů kloní k překladu výrazu „telos“ jako „konec“ (např. Käsemann, Dodd, Michel, Sanday and Headlam, Nygren, Stuhlmacher, Schreiner), a tím přitakávají výkladu, že zde Pavel mluví i o ukončení platnosti zákona jako celku.⁸ Zdá se ale, že jistou váhu má i druhá možnost překladu „telos“ ve smyslu „účel“ či „cíl“ (viz Mt 5,17), protože „(1) Kristus sám je cílem zákona jako jeho naplnění a (2) Kristus nepřivedl zákon ke konci, ale spíše ke svému cíli (viz např. Barth, Cranfield, Fitzmyer, Byrne, Badenas).“⁹ Cílem zákona je však přinést spravedlnost a Pavel v Ř 8,4 říká, že takovou spravedlnost, kterou požaduje zákon, produkují křesťané. Pak ale můžeme říci, že zákon v Kristu došel svého cíle, aniž bychom trvali na jeho pokračující závaznosti. Ztotožňujeme se tedy s názorem, že v tomto pojetí mohou oba překlady „ukončení“ i „cíl“ platit zároveň (tak např. Barrett, Bruce, Achtemeier, Dunn, Moo, Edwards).

Co se týká Sandersova smluvního nomismu a nové perspektivy, pak lze konstatovat, že po období nadšeného přijímání Sandersova pojetí zákona, které prezentoval ve své knize Paul and Palestiniam Judaism (1977) a které trvalo cca dvě desetiletí, se nyní začíná objevovat stále více hlasů, které Sandersův přístup zpochybňují. Minimálně je zřejmé, že smluvní nomismus nebyl jediných prvkem judaismu prvního století a je zřejmé, že jeho nedílnou součástí bylo i spasení na základě skutků.¹⁰

Náš příklon k tzv. teologii nové smlouvy,¹¹ kterou zastává řada mezinárodně respektovaných evangelikálních teologů,¹² je proto z našeho pohledu jednou z validních možností, jak chápat Písmo. Uznáváme však, že otázka závaznosti zákona vydaného na Sinaji je široká a neexistuje jednoznačné řešení. Je tedy pouze na každém člověku osobně, aby se rozhodl pro takový směr výkladu, který mu dává nejvíce odpovědí, a který se mu jeví jako pravděpodobnější a více se blížící původnímu záměru autorů biblických textů.

Sobota

Souhlasíme, že se jedná o rozsáhlé téma a že přístup k sobotě je výrazně ovlivněn chápáním zákona a smluv v Písmu.¹³
Co se týká zmíněné práce Samuelle Bacchiocchiho, dovolíme si zde jako příklad poukázat na jistou nekonzistentnost přístupu CASD k jeho výkladu jednoho z klíčových textů Nového zákona k otázce soboty – Kol 2,16.17. Důležité je to zejména proto, že Bacchiocchiho výklad je v CASD, zdá se, přijímán jako oficiální a tedy závazný:
S. Bacchiocchi především nesouhlasí s výkladem komentáře CASD (SDA Commentary), který tvrdí, že se v Kol 2.16.17 jedná o ceremoniální soboty . Bacchiocchi naopak zastává názor, že se zde jedná o týdenní soboty a text chápe tak, že Pavel zde protestuje mimo jiné proti nesprávnému pojetí sobot (tzv. koloská hereze), ne však proti sobotě samotné. Tím se dostává k závěru, že Pavel v uvedeném textu podporuje zachovávání týdenních sobot. Z toho však také plyne nevyhnutelný důsledek, a sice ten, že závazné jsou v nové smlouvě nejen soboty, ale také novoluní a roční židovské svátky. Na tomto příkladu vidíme z našeho pohledu jistou nedůslednost ve vztahu k výkladu S. Bacchiocchiho, kdy CASD na jedné straně trvá na zachovávání závaznosti týdenních sobot, ale zároveň dle toho samého výkladu ignoruje závaznost zachovávání novoluní a dalších židovských svátků, které jsou ve zmíněném textu neoddělitelně spojeny se sobotou (viz sekvence odkazující na týdenní-měsíční-roční slavnosti – např. Oz 2,13).

E. G. Whiteová

Souhlasíme s tím, že v případě EGW, jejích děl a jejího vlivu na CASD se jedná o obrovské množství materiálu. Rozhodně si nečiníme nárok na to být kvalifikováni spolehlivě a jednoznačně posoudit její život, její vliv a její prorocké pověření. Přesto je zde řada otazníků a to takových, které nám nedokázali zodpovědět ani autoři jako Knight či Thomson. Tito pisatelé, i přes jistou snahu o otevřenost v této otázce, jako členové CASD nebyli, zdá se, schopni či ochotni pro svojí vědomou „pozitivní“ zaujatost k osobě EGW ve svých dílech tuto ženu skutečně plně objektivně a kriticky hodnotit.

Když Dr. Veltman, teolog pověřený GK CASD, zpracoval projekt „Desire of Ages“,¹⁵ v němž zkoumal pomocí metod textové kritiky knihu Touha Věků, o níž CASD předpokládala, že se jedná o nejautentičtější dílo EGW, dospěl k následujícím závěrům, citujeme:

Když byl Dr. Veltman dotázán, jak jsou uvedená zjištění v souladu s jejími opakovanými tvrzeními, že psala pouze to, co jí ukázal Bůh, otevřeně odpovídá:

Otázka „inerantní“ inspirace je jistě namístě a rozhodně nechceme tvrdit, že by jakýkoli prorok měl nárok na neomylnost. Nicméně, vyřkne-li člověk, označující sám sebe jako „Messenger of the Lord“¹⁸ výrok, který uvozuje slovy „viděla jsem“, je zde vážný důvod předpokládat, že tento člověk chce sdělit něco, co pokládá za Bohem dané poselství. Pokud nás objektivně zjištěné skutečnosti vedou k závěru, že vyřčená slova nebyla pravdivá, je nutné z toho vyvodit důsledky. Novozákonní pojetí proroka vede k tomu, aby církev vyřčená proroctví vždy posuzovala a rozhodovala o tom, zda jsou či nejsou správná (1 Kor 14,29). Je smutné, že CASD tento biblický princip opomíjí a stále nekriticky přijímá EGW a všechny její spisy.

K otázce vidění v Camdenu: souhlasíme s tím, že explicitně nelze existenci tohoto vidění dokázat. Sekundární důkazy však jeho existenci, zdá se, prokazují (J. Loughborough a U. Smith na ně písemně reagují). I kdybychom však nakonec dospěli k přesvědčení, že vidění v Camdenu je podvržené, stále je zde celá řada důkazů o tom, že EGW zastávala spolu s ostatním členy adventního hnutí od r. 1844 až do r. 1851, tedy celý sedm let, učení o zavřených dveřích. EGW například znala obsah všech nově vytištěných čísel časopisu Present Truth a spolu se svým manželem se nad nimi vždy modlila, než je předali k distribuci. V tomto periodiku byly články jednoznačně a silně propagující učení o zavřených dveřích. Je možné, že by EGW s učením nesouhlasila a přesto souhlasila se zveřejňováním takových článků a podporovala jejich rozšiřování mezi adventisty?¹⁹

Jádro problému s EGW se nachází především v jeho značné šíři. Nejedná se o jeden izolovaný konflikt, ale o celou škálu „problémů“. Nejde zde tedy „jen“ o plagiátorství, ale také o nesplněná proroctví, nepravdivá tvrzení, nerozumné rady týkající se financování církve, vzájemně si protiřečící tvrzení v jejích spisech, teologické omyly jako jsou např. ariánství či semipelagianismus a v neposlední řadě i o její zdravotní stav (pravděpodobná diagnóza epilepsie spánkového laloku jako důsledek zranění z dětství). Pojímáme-li „fenomén“ EGW takto komplexně, jeví se nám jako pravděpodobnější varianta, že tato žena, ať možná jakkoli upřímná či zbožná, nebyla pravým Božím prorokem.

Čisté a nečisté

Hlavní argumenty od J. Moskaly ve prospěch závaznosti rozlišování čistého a nečistého v nové smlouvě byly uveřejněny v časopisu Advent 7/1997. Jeho důvody se nám žel jeví jako „účelové“ a nemůžeme s nimi proto souhlasit.²⁰

Desátky

Praktické a dobré řešení zajišťující samofinancování církve a její odluku od státu. Nelze ho však obhájit a vynucovat na biblickém základě jako závazné pro věk nové smlouvy.²¹

Co se týká kontextových jevů a projevů adventismu, nemyslíme si, že jiná společenství křesťanů podobným trendům či tlakům nepodléhají. Vše závisí vždy na tom, kde se ve svém životním cyklu dané společenství nachází, na sociálních vazbách uvnitř i vně společenství, na aktuálním chápání vlastní teologie a na mnoha dalších věcech. Jsme všichni pouze lidé a to lidé hříšní, kteří opakovaně potřebují Boží odpouštění.

Přejeme Církvi adventistů a zejména Českému sdružení CASD sílu se s podobnými jevy úspěšně vyrovnávat a čelit jim s nadějí a odvahou. I přes náš rozchod s CASD vnímáme jistou naději ve vývoji adventismu v České republice.

---

Poznámky:

1. Http://ceskesdruzeni.cz/2013/02/i-kdyz-jsme-na-ceste-stale-verime
2. Roky 457, 408 př. n. l. a 27, 31 a 34 n. l. jako události z proroctví Dan 9. kap dané do souvislosti s 2300 údajnými roky z Dan 8,14. Podobně také roky 538 a 1798 n. l. jako údobí 1260 dní.
3. D. Ford, Dan 8:14 and investigative judgement, (1980).
4. P. Škoda, Rok 1844 a předadventní vyšetřující soud. Viz http://biblickestudie.cz/studie/rok_1844.pdf.
5. Viz například Continuity and discontinuity: Perspectives on the relationship between the Old and New Testaments (J. S. Feinberg, Ed.).
6. Například D. Moo, A Modified Lutheran View, sborník Five Views on Law and Gospel (ed. S. N. Gundry).
7. Harrison, E. F., & Hagner, D. A. (2008). Romans. In T. Longman, III & Garland, David E. (Ed.), The Expositor’s Bible Commentary, Volume 11: Romans–Galatians (Revised Edition), p. 159.
8. Ibid., p.159: „Rozhodujícím faktorem, který vede k upřednostnění překladu [telos] jako „ukončení“ namísto „účel“ jako hlavní myšlenky, je kontrast ve 9,30-32 mezi zákonem a Boží spravedlností (srov. 10,5-6)“… K tomuto závěru vede také skutečnost, že zákon měl jistou úlohu v doplnění Boží ekonomie (viz zejména Ga 3,19-25 srov. Lk 16,16) a nyní s příchodem Krista zákon svojí práci dokončil a došel tak svému konci. Zákon byl ukončen jak ve smyslu spasitelně–historickém, tak ve smyslu soteriologickém (srov. 3,21).“
9. Ibid., p.159.
10. Podrobně k otázce smluvního nomismu viz D. A. Carson & D. Moo, Úvod do Nového zákona (Návrat, 2008), str.326-335.
11. Viz stručné srovnání zde: http://zod.reformace.cz/zaklady-tri-hlavnich-teologii-cislo-74.
12. Například: D. A. Carson, D. Moo, C. Bloomberg, J. Fainberg a další.
13. Naše chápaní soboty v nové smlouvě koresponduje se závěry teologického sborníku ed. D. A. Carson, From Sabbath to Lord’s Day (1982) a D. Ratzlaff, Sabbath in Christ.
14. S. Bacchiocchi, From Sabbath to Sunday, 339: „The cited commentary rests its interpretation, however, not on the grammatical and linguistic use of the word “sabbaton” but rather on a theological interpretation of the Sabbath as related to „shadow“ in Colossians 2:17… To determine the meaning of a word exclusively by theological assumptions, rather than by linguistic or contextual evidences, is against the canons of Biblical hermeneutics. Moreover even the theological interpretation which the Adventist commentary gives to the Sabbath is hard to justify, since we have seen that the Sabbath can legitimately be regarded as the “shadow” or fitting symbol of the present and future blessing of salvation.“
15. Projekt „Desire of Ages“ vznikl jako reakce CASD na knihu Waltera Rea „White Lie“ (1980).
16. Ministry, December 1990, p. 11.
17. Ibid. p. 14.
18. „Posel Páně“ je titul, jakým sama sebe označovala EGW.
19. Více viz D. M. Canright, Zavřené dveře, aneb konec zkušební doby pro hříšníky 22. října 1844. Překlad zde: http://biblickestudie.cz/preklady/t_zavrene_dvere.pdf
20. Podrobné argumenty: P. Škoda, Čisté a nečisté, str. 15. Viz http://biblickestudie.cz/studie/ciste_neciste.pdf
21. Více viz P. Škoda, Jsou desátky z platu závazné pro Kristovy následovníky? Viz http://biblickestudie.cz/studie/desatky.pdf