Gn11,1 Celá země byla jedné řeči a jedněch slov.
2. Jak táhli od východu, nalezli v šineárské zemi pláň a tam se usadili.
3. Řekli jeden druhému: Nuže, udělejme cihly a důkladně je vypalme. A měli cihlu místo kamene a asfalt měli místo malty.
- A řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a uděláme si jméno, abychom se nerozptýlili po celém povrchu země.
5. Hospodin sestoupil, aby viděl to město a věž, které lidští synové stavěli.
6. Hospodin řekl: Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč, a toto je začátek jejich činnosti. Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat. - Nuže, sestupme a zmaťme tam jejich řeč, takže jeden nebude rozumět řeči druhého.
- Tak je odtamtud Hospodin rozptýlil po celém povrchu země, a přestali stavět to město.
9. Proto nazvali jeho jméno Bábel, neboť tam Hospodin zmátl řeč celé země a odtamtud je Hospodin rozptýlil po celém povrchu země.
Gn 11:1 -9 Český studijní překlad
Popis vypravěče nás upozorňuje na zajímavá místa.
Verš 1. – Země byla jednotná v jiných překladech v řeči i činech nebo doslova jednoho rtu. Asi bude smutné vykládat tyto verše stylem, jak čtu, tak plácám (common sense), že se dohodli na jednom jazyku. Zde milovníky např. angličtiny zklamu. Tam asi stěží poselství pisatele ohneme. On popisuje jednomyslnost.
Hurá!!! Zvolají mnozí volající v dnešních dnech po jednotě. Hesla o seslání „deště v jednotě“ a agitační programové volání „100 dní modliteb“. Vždyť by to mohlo být pěkné ! Co je na tom špatného?
Jenže ve verši 2. vypravěč popisuje pátrání po Edenu v mezopotamské oblasti. Lidé nejsou spokojeni s tím co mají-a pátrají a šátrají. Hledají dveře do ráje. Opět to zní svatě a hezky. Ale oni proto zvolili vlamování se do Božích aktivit a to právě tím, co je nebezpečné. Náboženské horlení s vrcholem v nebi. Tolik zaštítěný fundamentalismus, který se neptá-on ví, kde je vrchol, kde je cíl a jak se k němu dostat.
Verš 3. a slůvko „nuže“, které jiní překládá jí jako „ do toho“ zní a vyjadřuje onu horlivost pro dílo, zapálenost, optimismus pro toto velké dílo. Kdo by se v tom davu dovolil zastavit a říct: „Lidi není to trapný?“ Kdo by se pod tlakem svatých kyjů dovolil přece brzdit Boží dílo?
Nikdo se neozval…ale to asi už známe. Vždyť vše pragmaticky funguje. Cihla k cihle. Stavba roste, lid má chléb a hry. Cítí se být nábožensky kompenzován. Je J E D N O T N Ý.
Problém je v tom, že toto vše je jaksi mimo Boží zájem, Jeho záměr a už vůbec silně neprospěšné pro lidi samotné. Ona svornost v jednotě je pěkně popisována v jednom citátu:I ďáblové jsou spojeni svorností zatracenců. J. Milton
Text samotný prozrazuje ono falešné podhoubí špatného náboženství. Výraz cihla (hebr.lebéná) má stejné označení, jako název měsíčního božstva, k jehož ctitelům patřil i Abrahámův rod. Je tam jasná obliba biblických pisatelů psát v narážkách.
Verš 4. Ukazuje, že výrazy „být Bohu co nejblíže“ znamenají vlastně mít Boha po ruce pro své odůvodnění, pro své plány. Zaštítit se Jím bez Něho. Tam kde člen pod tlakem zákonictví není schopen vše dodržovat-tam nevěří nejen už sám sobě, ale i v konečném důsledku nevěří už ani Bohu, že je Bohem sestupujícím. Proto se k němu musí prostavět na falešném lešení náboženských motivačních programů.
Verš 5. ukazuje na skrytý humor. Je to ironická polemika, které se často lidé sektářského uvažování bojí. I proto se často opakuje před členy, že “křesťan by neměl být ironický…“.
Hospodin sestoupil. Z vlastního rozhodnutí. Nepřivolalo Jej ani náboženské horlení, ani jednota, ani modlitební řetězce. Ani schémata časových přímek, kde se mu přikazuje, kdy a kam se má přesouvat. Sestoupil ve svém čase.
Verš 6. Nejde o to, že by si Hospodin dělal ochranu svých výsostních zájmů, ani o trest. Je to opatření k ochraně člověka,aby zůstal lidský. Toto by si svoji náboženskou horlivostí mohl přivodit. Tam kde si myslíme, že ať už jako církev, nebo jako jednotlivci, že si učiníme jméno, tam už v zárodku nastává rozklad,nedorozumění,zmatení a hlavně blábol. A věru, že těch blábolů je poslední dobou dost….